Hotel Internetional

Ty tříhvězdičkové hotelové pokoje jsou všechny na jedno kopyto. Postel, šatník, stolek,  židle, křeslo. Ani jsem nevybaloval, jenom zapnul televizi, svalil se na lůžko a lehce se zasnil. Malá obrazovka laciného televizoru se pod mými přivřenými víčky začala najednou rozmazávat a zazdálo se mi, že program vlastně běží v okně velkého LCD monitoru. 

Že by se standardním vybavením hotelových pokojů stal místo televizoru počítač?

To už jsem si přisedl ke stolku a začal ten zázrak zkoumat zblízka. Přívodní kabely monitoru mizely v zamčené skříňce, kde byl patrně ukryt počítač. Kromě nich ještě ze skříňky vyvěraly přívody ke klávesnici, myši, mikrofonu a k malé krabičce, na které jsem rozpoznal konektor USB, zdířku pro sluchátka, potenciometr hlasitosti a zapuštěné tlačítko s označením RESET.

Zkusil jsem kliknout na ikonku televize a vida, namísto obvyklé hotelové směsi CNN a několika německých komerčních stanic mám náhle výběr z desítek kanálů internetových televizí, ze kterých mohu volit podle názvu, žánru nebo jazyka. Ještě větší výběr je u sousední nabídky internetových rádií. Co tu máme dál? Volba jazykové verze operačního systému, kalkulačka, nějaké počítačové hry, budík, u kterého si mohu nastavit, zda chci být probouzen ptačím švitořením, ezoterickou hudbou nebo třeba policejní sirénou. Ke čtení je na výběr řada elektronických knih, i když vesměs jen starší tituly s expirovanými autorskými právy. Okénko webkamery nabízí živý pohled do hotelové restaurace, recepční haly, hotelového parkoviště. Pomocí VoIP bych mohl bezplatně zatelefonovat kolegovi ze sousedního pokoje, na recepci nebo do restaurace, zarezervovat si stůl a možná i s předstihem objednat nějakou minutku. Hovory do venkovních sítí už jsou za poplatek, který se připisuje k mému účtu. Klikám na svůj účet a hned vidím, kolik zbývá zaplatit. V aplikaci pokojové služby si mohu vyžádat nebo naopak odvolat návštěvu pokojské s čistými ručníky a vysavačem. Sousední ikonkou se dostávám do rezervačního systému, stejného, jakým jsem si v tomto hotelu před týdnem přes internet objednával nocleh. Vidím, že stále mají několik míst volných, takže bych si mohl přímo ze svého pokoje zařídit prodloužení pobytu.

Teď mě napadá, že jsem se nikde nemusel v počítači identifikovat ani zadávat žádné heslo. Rezervační systém zřejmě poznal, že s ním komunikuji z pokoje 123 a z databáze si zjistil, kdo v něm dnes bydlí.

Neodolal jsem a hrotem tužky stiskl RESET. Po restartu se na chvíli zobrazila možnost namísto normálního pokračování zvolit kompletní reinstalaci. Aha, takže kdybych si něco na počítači pokazil nebo zaviroval, stačí reinstalovat a on se zase obnoví do počátečního stavu.  Když po odjezdu hosta pokojská převléká postel, patrně po něm také zároveň reinstaluje jeho PC. Ani to netrvalo příliš dlouho a ničím mě neobtěžovalo, zřejmě mají připraven kompletní obraz disku, společný pro celý hotel. Individualizovat operační systém pro konkrétní pokoj taky nebude problém, stačí podle MAC adresy nebo CPUID vyhledat v tabulce přidělenou IP adresu, název počítače, číslo pokoje.

Pokračuji dál v prohlídce nabídek. Je tady předinstalovaný mailový klient, schránka má adresu room123@HotelInternetional.cz a dokonce v ní mám novou poštu, personifikovaný uvítací mail od vedení hotelu. Asi abych mohl známým poslat fotky z adresy hotelu a tím mu dělat propagaci. No ale já nejspíš zůstanu u svého freemailu dostupného přes webové rozhraní. Na liště prohlížeče vidím užitečné odkazy, jako předpověď počasí, mapu, jízdní řády, a také odkazy na služby a podniky v okolí, které za to nejspíš majiteli hotelu platí nějaké drobné. Hlavně se ale prohlížečem dostanu ke všem svým rozpracovaným dokumentům, které jsem prozřetelně umístil do cloudu. 

Pro řadu zákazníků bude lákavá možnost na dovolené i na pracovní cestě surfovat na velké obrazovce a nemuset s sebou vláčet laptop s nabíječkou. Hotel, který takovou službu nabízí, tím u nezanedbatelné části klientely získá konkurenční výhodu.

Počítač připojený k internetu tedy za srovnatelnou cenu nahradí televizní a rozhlasový přijímač, telefon, hodiny, knihovničku včetně obligátní Gideonovy bible, službu buzení, tištěné provedení hotelových řádů a propagačních materiálů, a k tomu nabídne množství nových netradičních služeb nejen hostům, ale i technickému zázemí hotelu. Trvale zapnutý online počítač v každém pokoji může zjednodušit dodatečné připojení čidel požáru, průchodu dveřmi, programovatelné měření a nastavování pokojové teploty,  kontrolu integrity sebe sama.

Pravda, hotel bude vyžadovat širokopásmové připojení k internetu a vybudování  datové sítě taky něco stojí. U nově rekonstruovaných budov se ale zase může ušetřit na anténních, telefonních a signalizačních rozvodech. Značnou úsporu představují také koncesionářské R-TV poplatky, které se za příjem internetem šířeného vysílání neplatí.

Jestliže je vybavení hotelů počítači oboustranně výhodné, proč je dosud tak málo rozšířeno? Provozovatele hotelových zařízení bych z toho neobviňoval, jejich znalosti informační techniky jim zpravidla stačí nanejvýš k potvrzení mailem došlé rezervace. Asi u nás chybí dodavatel, který by hoteliérům komputerizaci nabídl, nejlépe jako kompletní službu zahrnující dodávku počítačů, zasíťování, kustomizaci systému a webové prezentace, zaškolení, servis.

Anebo to možná zatím jenom žádného nenapadlo.

Zkouška sirén

Tento týden mnohý chvastoun
ukazuje nový iPhone.
Na můj mobil seniora
koukají se přitom shora,
prý je to věc statusu.

Já mám ten svůj od Rusů,
snobi děsem oněmí,
když se ozve zvonění.
Jenom já jsem nerozčilen,
mám v něm totiž zkoušku sirén.

Chvála spojitosti

Hladké oblé křivky jsem míval vždycky rád, prý už jako kojenec. Jakmile jsem se naučil pobíhat po vlastních nohou, pocit bezpečného světa se rozplynul na ostrých hranách nábytku, které jsem se marně snažil otupit svým čelem. V pubertě mě stejně bolestně začalo znepokojovat, když ploché útvary na tričkách spolužaček byly náhle narušeny hrbolkem. O pár let později jsem se naučil rozpoznávat kvalitu křivek pomocí matematického aparátu. Hladká křivka se prozradila tím, že měla spojitou první derivaci. Analýza matematických křivek pomocí diferenciálního počtu nebyla ani zdaleka tak zábavná, jako zkoumání oblin rýsujících se pod šaty obou studentek, které jsme tenkrát v ročníku měli, ale aspoň nám dala povědomí, že krása oblých tvarů je exaktně měřitelná a že přírodní funkce jsou spojité.

Bohužel se v byznysu pohybuje spousta lidí, kteří na rozdíl od blobotvůrce Kaplického preferují nespojitosti. Při odletu na dovolenou nás nepotěšila novinka Travel Servisu spočívající v omezení povolené hmotnosti zavazadla z loňských dvaceti na 15 kg. Při překročení třeba jen o půl kila se vybírá doplatek 750 Kč. To si pak našinec musí řádně rozmyslet, zda se za takovou cenu vyplatí mít v kufru plechovku Prazdroje navíc, anebo jestli raději kupovat domorodé patoky na místě. Letištní odbavovačku přitom neobměkčíte ani svou souchotinářskou hubeností (teď nemluvím o sobě), zatímco vedle stojící tlouštík se vesele směje, že jeho zavazadlo limity nepřekračuje.
Co kdyby raději sečetli hmotnost kufru, příručního zavazadla a samotného prasažéra včetně obsahu jeho kapes, a teprve když součet překročí určitou mez, lineárně účtovali příplatek za kila navíc? Spojité odstupňování příplatku bychom pociťovali jako spravedlivější, nemuseli bychom se stresovat při balení a jako vedlejší efekt by to možná cestující motivovalo k hubnutí.

Otřesným příkladem nespojitosti je způsob zpoplatnění jízdy po dálnicích. Z odstupňování ceny dálniční známky za 10, 31 a 427 dní (310, 440 a 1500 Kč) se dá odvodit cena za užívání dálnice asi 3 Kč/den plus fixní částka za výrobu a distribuci známky kolem 290 Kč. Motorista, který použije dálnici svátečně několikrát do roka, tak zaplatí v součtu stejnou cenu, jako každodenní dojížděč do práce. Kéž by tak ztrojnásobili poplatek ze tří na deset korun denně, rád bych tu desetikačku na rozvoj dálniční sítě při každé jízdě autem věnoval. Samozřejmě by se zaplacení nemohlo prokazovat každodenně přelepovanými drahými známkami na čelním skle, které beztak ani dalekohledem vyzbrojený policista není schopen za jízdy zkontrolovat. Ale když zvládají ověřovat seřízenost emisí a zaplacení povinného ručení, nějaký způsob kontroly by se našel, stejně jako se s kontrolami placení jízdného musejí vypořádat všechny dopravní podniky.
Dejte mi zlomek ze 700 miliónů alokovaných na výrobu dálničních nálepek a uspořádám internetový brainstorming, ze kterého vyplyne mnohem lacinější a spravedlivější systém dálničních plateb, když už nelze tyto poplatky zahrnout do spotřební daně z pohonných hmot.

Správným směrem nakročil Vodafone se svou Velkou srpnovou tarifní revolucí s účtováním po sekundách namísto dosavadních 60+1. Jenže který ajťák ještě dneska telefonuje přes GSM? Za data v netarifním programu Divoká karta stále platíme 25 Kč za každých započatých 24 hodin.
Pokud by zdražili třeba na dvojnásobek, ale se spojitějším účtováním 2 Kč za hodinu, určitě bych to mimo dosah WiFi začal využívat. To by teprve byla revoluce.

Vážení cenotvůrci, účtujte prosím stejně jako hokynáři za zboží plynule a spojitě, s tak malou granularitou, jaká je ještě technicky rozumná. My spotřebitelé vás za to budeme mít radši, a na tom se dá vydělat nejvíc.

Proč došlo k Cimrmanovi právě v Čechách?

Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let sice neubralo na absurditě mnoha reálií, na které obyvatelé socialistického Československa v každodenním životě naráželi, ale umožnilo o nich alespoň hovořit a dokonce se jim i zasmát. Když mohl rozhlas zprostředkovat přímé přenosy z fotbalových utkání, proč by nemohl stejně tak přinést reportáž ze synchronizovaného plavání akvabelek? Situaci, kdy došlo k narušení jejich uměleckého vystoupení žabincem vyrašivším na hladině bazénu, pak většina posluchačů konfrontovaná s každodenní realitou ani nepovažovala za něco mimořádného. Není divu, že se v takovém společenském podhoubí dobře dařilo absurdním mystifikacím.

Pojem "mystika" označuje dotek něčeho tajemného, transcendentální zkušenost oproštěnou od rušivých smyslových vjemů. Mystifikací pak rozumíme záměrné působení, jehož cílem je poskytnout příjemci duchovní prožitek spočívající v proniknutí do tajemna, ať již skutečného či fiktivního, uměle vytvářeného mystifikátorem. Jedná-li se o mystifikaci hromadnou, přistupuje k tomu navíc u mystifikanců pocit spiklenectví vyvolaný společným sdílením tajemství. Že jsou přitom přiváděni v omyl, není podstatné.

Čím to je, že se tak rádi necháváme beztrestně mystifikovat? Snad proto, že vyvolané pocity sounáležitosti přetrvávají navzdory tomu, že se mystifikace ukázala býti falešnou. Při sledování filmu si divák také uvědomuje, že hrdinové na plátně umírají jen jako a po natočení záběru si ve skutečnosti smyli umělou krev a šli do bufetu na chlebíček. Přesto ale emoce, které v člověku dílo vyvolává, jsou zcela skutečné.

Zatímco šebánkovské křídlo po uměleckém rozkolu v roce 1969 používá Cimrmanovo jméno především k rozvíjení slovního eskamotérství v samostatně stojících skečích, jež vyvrcholí v devadesátých letech šemanovickými Salóny, autorská dvojice Smoljak a Svěrák odkrývá v Járovi Cimrmanovi ucelenou osobnost a budování jejího kultu zcela podřizuje obsah divadelních seminářů. Přestože se ani oni neubrání občasnému sklouznutí k verbálnímu klaunství, jejich koncepce kompaktního obrazu Mistra a jeho postupného odkrývání se ukazuje jako životnější a Šebánkovci mohou jen pozorovat, jak jim smoljakovsko-svěrákovské křídlo mává na rozloučenou a brzy je nechávají daleko před sebou.

V čem spočívá úspěch cimrmanovského divadelnictví? Především se nebojí zesměšnit sami sebe. Sebeironie samozřejmě není vynálezem cimrmanovců, avšak je u nich zcela originálně rozvinuta. Nedělají si legraci z vlastní hlouposti či neznalosti, ale naopak, ironizují svůj vědecký zápal. Typickým příkladem budiž patetická recitace Cimrmanova dopisu Stanko Milovičovi. Rovněž obětavost při rekonstrukci některých her je až dojemná. Vidět např. režiséra Smoljaka, kterak navzdory pokročilému věku tančí před zaplněným hledištěm kankán, je divadelní zážitek, na který je těžké zapomenout.

Adorace vědeckých metod a jejich nekritické přejímání, zejména těch ze Sovětského svazu, byla pro poválečnou československou společnost typická. Divadlo Járy Cimrmana si přitom nedovolilo tento trend kritizovat. Namísto toho důsledným využíváním obdobných metod na jevišti nechává diváka, aby si sám uvědomil absurditu doby. Ne každý divák to ovšem takto chápal, ať již ze zaslepenosti nebo hlouposti, jak je ilustrováno ve filmu Nejistá sezóna na kulturní referentce odmítající vědecky přesný popis meteorologické situace.

Do hry je často zapojováno hlediště, k němuž se například krátkozraký Bystrozraký obrací jako na malé návštěvníky pohádkového představení. Recitaci Cimrmanovy básničky na začátku Dobytí severního pólu zase narušuje uvaděčka. K dokonalosti je přivedeno téma selhávající nápovědy (Záskok, Afrika). Nejnápaditější je ovšem zapojení pomocného jevištního personálu, často reprezentovaného nerudným kulisákem, jehož znechucení ostře kontrastuje s nadšenou ochotou cimrmanologů a mate diváka. Teprve dlouho odkládaná pointa v podobě podezřele měkké hmoty mající demonstrovat výslovnost měkkých samohlásek, či v podobě brašny s nářadím zaměněné za rekvizitu supa, poskytne zdůvodnění a katarzi.

Vedle tohoto "paradivadla", tedy hraní (si) s divadlem samotným, je hlavním pilířem úspěchu druhoplánový humor. Při demonstrativním vymýšlení vlastních anekdot v besedě k Lijavci se divák nesměje samotnému obsahu předneseného vtipu, jak to jeho autor původně plánoval, ale spíše odhalenému pozadí procesu tvorby. Za typickou ukázku druhoplánové komiky můžeme považovat přerušení přednášky výrokem "Tak jsme se zasmáli a teď zase zpátky k vážné práci."

Mohl se takový Cimrman narodit například v Rusku nebo v Německu? 

Silným národům chybí sebereflexe podmíněná hrozbou přicházející z té či oné strany. Obranný reflex malého národa reagovat na útisk jeho zesměšněním se stává živným substrátem nových divadel, Osvobozeným počínaje. K přijetí absurdity Cimrmanovy existence připravily půdu další malé scény vyrojivší se u nás v padesátých a šedesátých letech (ABC, Semafor, Zábradlí, Reduta). Obecně nízká religiozita české společnosti dává prostor k ochotné akceptaci mystických prvků v osobě Járy Cimrmana. Jistou paralelou cimrmanovských divadelníků by snad mohl být britský Monty Pythonův létající cirkus, avšak ten vzniká ve zcela jiném kontextu a postrádá jednotící ideu v podobě renesančního všeuměla. Teprve absence patosu při pohledu na vlastní dějiny, nebo alespoň jeho zkarikování, umožňuje zrod blouznivce cimrmanovského typu, který před radikalismem preferuje švejkování a mírný pokrok v mezích zákona. 

Snad proto si autoři za hlavní zdroj komična i po pádu monopartajní vlády nejraději vybírají nekonfliktní témata: sexuální touhu (Akt), podlézavost vůči autoritám (Třídní kniha), společenskou korektnost (Zlatovláska), zpocené onuce (Lijavec), záměnu obecných a vlastních jmen (Němý Bobeš), naivní představy o budoucnosti (Posel), hurávlastenectví (Blaník), stařeckou roztržitost (Švestka), ješitnost a přezíravost umělců (Záskok), proradnost primitivů (Afrika), adoraci a odosobnění národních hrdinů (České nebe). Díky kompaktnosti často opakovaného repertoáru, skvělé režii a využívání zpětné vazby publika jsou všechny repliky jazykově vybroušeny a lékárnicky přesně načasovány. 

Divadlu Járy Cimrmana je cizí prvoplánový humor založený na osobitém přednesu (Vlasta Burian, smutný muž Válek, Felix Holzman, Ostravak), přímočarém přehánění (povídky Šimka a Grossmana), adresné politické satiře (Šimek a Bubílková). Místo toho dávají přednost civilnímu herectví, se kterým se divák může ztotožnit, a taky to často dělá. Na návštěvě u přátel odpovídá na pobídku ke konzumaci opakovaným "já bych si s dovolením taky vzal". Přijde-li řeč na České Budějovice, hned někdo podotkne, že by tam chtěl žít každý. Při zmínce o Vyškově se vždy najde škodolibec, který připomene, že se tam ztratily čtyři čepice.

Pronikání cimrmanovských výroků do obecného českého povědomí probíhalo trojfázově: V sedmdesátých letech ještě někdy musel mluvčí vysvětlovat, že citovaný výrok pochází ze hry Járy Cimrmana, aby nebyl za podivína muvícího z cesty. V další fázi již citáty zlidověly natolik, že vysvětlování nebylo potřebné. V posledním stadiu se cimrmanovské fráze automaticky začleňují do běžné mluvy a už se jim nikdo ani nesměje.

Fenomén Cimrman tak má na české národní uvědomění a jazykovou kulturu mnohem účinnější vliv, než naoktrojování obrozeneckých klasiků do povinné školní četby, o bezduchém skandování národoveckých hesel s okovanými botami ani nemluvě. A jak on sám říká, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Zrnko vánoc

Čas je zrnko změřitelné,
 jež se sype z makovice.
 Mlýnkem přesýpacích hodin melme
 náplň buchet našich činů,
 starou moudrost babiččinu:
 vzácný je čas, když jsme spolu
 u ozdobeného stolu,
 vzájemně se milujíce.

Sbohem, časové znamení.

A teď si necelé půl minuty počkáme na časové znamení.

Jako mladý fanda přesného času jsem často při této větě držíval prst nad tlačítkem svých hodinek, abych ho stiskl přesně při šestém pípnutí, kterým astronomický ústav prostřednictvím rozhlasu a televize synchronizoval naše životy. Vždy jsem přesně věděl, o kolik sekund týdně se mé hodinky předbíhají. Z počtu dní uplynulých od jejich posledního seřízení jsem pak lineární aproximací vypočítal aktuální odchylku a byl tak kdykoli schopen stanovit čas na vteřinu přesně. Spolužáci před koncem vyučovací hodiny s povděkem kvitovali mé polohlasné odpočítávání sekund zbývajících do zvonění. Sice to jinak k ničemu praktickému nebylo, ale ten pocit přesného ukotvení v jednom konkrétním bodě časoprostoru nebyl nepodobný zážitkům dobyvatelů severního pólu, učinivších si s Polárkou v nadhlavníku špičkou lyžařské hole ve sněhu značku.

Dnes už pro mne potřeba znalosti přesného času není tak palčivá, spíše se těším, až budu moci odložit své třicet let staré digitálky a začnu se řídit výhradně hodinami biologickými. Možná taky proto, že s rozvojem vynálezů, jako jsourádiem řízené budíky, počítače synchronizované protokolem Network Time a chytrá přenosná zařízení získávající časové informace z mobilních a družicových sítí, přestala být znalost přesného času exkluzivním statkem. Může se ale stát, že se baterie vybije, gadget porouchá, ocitneme se mimo dosah signálu. Role rozhlasového a televizního šíření přesného času byla důležitá, těch šest stomilisekundových pípnutí na kmitočtu 1 kHz se výborně neslo i na větší vzdálenosti a k jejich příjmu nebylo potřeba nic jiného, než obyčejné lidské ucho. Stačilo, aby v horkém odpoledni nechali v některé chalupě otevřená okna anebo někdo poslouchal na dece tranzistorák, a znamení přesného času nás dostihlo i na nafukovacím lehátku uprostřed rybníka.

Pokrok spěje dál, televizní a zanedlouho i rozhlasové vysílání bude kompletně převedeno na digitálně šířená data. Komprimovaný digitální signál ale nelze pouštět do reproduktoru hned jak přijde z antény, DBT tuner musí nejprve několik sekund ukládat přijatá data do vyrovnávací paměti, než je schopen blok dekódovat do analogového tvaru a přehrát. K tomu se přičítá obdobné zpoždění vznikající při kódování zvuku z mikrofonu na vysílací straně. Můžeme si to vyzkoušet, pokud bychom současně naladili třeba Radiožurnál na klasickém FM rádiu a k tomu si tentýž program pustili z přijímače digitálně vysílaného multiplexu. Časový posuv digitálního vysílání běžně dosahuje dvě tři sekundy, u televize i více. Sice se tím odstraní nebezpečí rozpískání zpětnou vazbou během přímých vstupů posluchačů do vysílání, ale totální digitalizace, zejména přechod rozhlasu na T-DAB, s sebou nese dva závažné důsledky:

1. Konec živého vysílání. Posluchači u analogových přijímačů mohli slyšet zpěváka či sportovního komentátora dokonce o zlomek vteřiny dříve, než se zvuk donesl k účastníkům na opačném konci sálu nebo stadiónu. Digitální posluchači už se tím pochlubit nemohou. Obecně akceptovaný časový posuv digitálního vysílání může být navíc lákavý pro cenzory s prstem na tlačítku MUTE, kteří ve studiu slyší obsah vysílání nezpožděně a mají tak možnost vynechávat z "živě" vysílaných projevů věty a slova, která...nechtějí slyšet. Ukázku, jak se to dělalo ještě v analogové éře, jsme viděli v americkém filmu Kozoroh 1.
2. Konec vysílání přesného časového znamení. Nezanedbatelné zpoždění při kódování digitálních dat brání distribuci přesného času tímto tradičním informačním kanálem. Moderátoři nám sice budou stále hlásit, kolik ukazují hodiny ve studiu, ale skutečně přesný čas si tím nenastavíme.

Za vlády komunistů jsme říkali o státním rozhlase a televizi, že kromě výmyslů a lží občas vysílají i zprávy polopravdivé (předpověď počasí) a také informace pravdivé (hlášení přesného času). Obávám se, že období těch posledně jmenovaných pomalu končí.

Odborníci se smějí

Vznik tzv. odborných anekdot je připisován českému velikánu Járovi Cimrmanovi, jak se mohou jeho příznivci  dozvědět v besedě předcházející divadelní hře Lijavec. Pokusil jsem se navázat na tradici odborných cimrmanovských anekdot v těch vědeckých oborech, které ještě nebyly v jeho době dostatečně rozvinuty, jako například digitální fotografie, medicína, informační technika.

Tyto anekdoty nebyly špatné, avšak budily smích jen v úzkém okruhu zasvěcenců. Aby k tomu nedocházelo i zde, doplňuji každou anekdotu vysvětlivkami, které i méně vzdělaným čtenářům umožní proniknout do jejího vědeckého pozadí, a plně tak vychutnat celou komičnost příběhu. Skutečný odborník, který by sem snad zabloudil, samozřejmě může vysvětlivky přeskakovat a oddávat se tak smíchu zcela nerušeně.

- Pane Saudku, k čemu ten trakař? A kam to vezete naši zpěvačku?

- Já vždycky před fotografováním nejprve vyvážím Bílou.

Jak každý moderní fotograf ví, digitální fotoaparáty snímají obraz rozložený do tří monochromatických složek: červené, zelené a modré. V závislosti na intenzitě denního světla, případně na barvě a teplotě umělého osvětlení, věnují profesionální fotografové pozornost seřízení přístroje tak, aby bílé objekty neměly na výsledném snímku vinou rozdílné citlivosti snímačů po smísení těchto tří složek nežádoucí barevný nádech. Tomuto principu se říká vyvážení bílé. 

Anekdotista zde implikuje, že zkušený ateliérový fotograf Jan Saudek proces vyvážení bílé pochopil mylně, což je pro každého znalce české umělecké fotografie představa absurdně směšná.

- Pane doktore, nějak na mě přestávají účinkovat chlípné obrázky.

- Pošlu vás na oční. Možná se vám jenom odchlípla sítnice.

Odchlípnutí sítnice je závažné oční onemocnění s nejasnou etiologií, vliv na jeho propuknutí mají zejména genetické dispozice, v menší míře pak zatěžování zrakového orgánu zvýšením nitroočního tlaku při fyzické námaze, prudkých pohybech hlavou, náročných sportech. Vliv pornografie nebyl prokázán. Možnost, že se v našich ordinacích mohou vyskytovat obvodní lékaři, kteří tuto mylnou hypotézu podporují, je proto každému medicínsky vzdělanému odborníkovi k smíchu.

- Paní doktorko, co to s tou mojí holkou může být? Od té doby, co dostala vyrážku, mluví z cesty a odpovídá na úplně jiné věci, než na co se jí ptám.

- Hmm, podle těch příznaků to vypadá na offtopický ekzém.

Pro kožní lékaře je léčba rozmanitých druhů ekzémů a vyrážek denním chlebem, dalo by se říci, že se většina dermatologů ekzémy živí. Jedním z častých kožních onemocnění je ekzém atopický, jehož název je odvozen z řeckého atopos (nemístný, nefunkční). Nefunkčnost epitelu a úporná obtížnost choroby se dá s přimhouřením oka přirovnat k nefunkčnosti těch diskutérů, kteří na sociálních sítích odbíhají od tématu a diskuse tím rozmělňují. Jejich příspěvkům říkáme, že jsou off topic, tedy mimo téma, od věci. Toto přirovnání je ovšem pouze na úrovni metafory, tj. poetického obratu. A právě představa, že by upracovaní kožní lékaři mohli mít při svém neradostném povolání smysl pro poezii, je nesmírně komická. 

- Dědo, proč tamten mlok v rohu terária pořád zeleně světélkuje?

- Inu, to bude asi numlock.

Počítače pronikly už i mezi nejstarší generaci, dnes snad nepotkáme člověka, který by alespoň zdálky neviděl standardní počítačovou klávesnici sestávající ze tří bloků: alfabetického, navigačního a numerického. Dřívější úsporné modely klávesnic však postrádaly navigační blok s klávesami pro pohyb kursoru, stránkování, přepínání režimů Insert/Delete. Namísto toho byla zdvojena funkce kláves numerického bloku a pomocí tlačítka nadepsaného NumLock (zámek číslic) se zvolilo, zda budeme numerickými klávesami zadávat cifry anebo hýbat kursorem. 

Dnešní konstruktéři na klávesách tolik nešetří, takže kursorový blok se stal standardní výbavou každé desktopové klávesnice a numerický blok proto může zůstávat trvale přepnut na zadávání číslic. Řešení zvané NumLock však stále ze setrvačnosti přežívá a stejnojmenná kontrolka svým permanentním zeleným svitem připomíná jednu překonanou kapitolu dějin výpočetní techniky.

To vše se patrně honilo hlavou hrdinovi naší anekdoty, když mu dotaz zvídavého vnoučete spatřivšího fluorescentujícího obojživelníka připomenul slepé uličky evoluce, a snad mu to i přineslo do tváře nostalgické pousmání.

- Který Svěrákův film získal zvláštní cenu webových programátorů?

- Cookie se vrací.

Hypertextový protokol HTTP, používaný k procházení webových stránek, byl navržen jako bezestavový, což znamená, že zobrazení každé stránky je nezávislé na stránkách navštívených dříve. Tento princip komplikuje tvorbu aplikací s rozšířenou funkčností, na jaké jsme dnes zvyklí, proto výrobce internetového prohlížeče Nescape, a brzy po něm i všichni další, zavedli ukládání stavových informací v podobě parametrů zapisovaných do paměti prohlížeče. Při zobrazení dalších stránek téhož webového sídla (domény) prohlížeč tuto informaci zvanou cookie vrací zpět webovému serveru, který pak podle ní může internauta identifikovat a přiřadit mu jeho přihlašovací relaci, nákupní košík, zvolenou jazykovou mutaci apod. Cookie (česky koláček, sušenka) si proto oblíbili všichni tvůrci webových aplikací a považují jej za nezastupitelnou pomůcku při své práci. 

Anekdotista zde naznačuje, že se autoři filmu Kuky se vrací rozhodli vzdát hold tomuto nástroji a zvěčnit jej v názvu svého divácky úspěšného díla, byť jen ve fonetické transkripci. Všem filmovým znalcům, kteří Zdeňka a Jana Svěrákovy znají, je ovšem tato myšlenka k smíchu.

- Strýcu, proč sa váš Jožin tak pohrdavě uščúřil na můj nový přehrávač empétrojek?

- To víš, cérko, ti dnešní mladí oggaři...

Anekdota nás zavádí na Valašsko, kde je zvykem oslovovat příbuzné i nepříbuzné sousedy jako strýce či tetu, zatímco mladým lidem se zde říká cérky a ogaři. Jedna taková "cérka" si zřejmě nedávno pořídila jeden z mnoha modelů přenosných přehrávačů hudby ve formátu MPEG Audio Layer III, zkráceně nazývaném MP3. Komprimační metoda MP3 založená na vynechávání nepodstatných částí zvukového signálu maskovaných ve spektrální i v časové dimenzi umožnila pronikavé zmenšení velikosti zvukových souborů a tak se nepřímo zasloužila o masové rozšíření hudby v digitální podobě. Byla však zatížena mnoha licenčními spory, proto skupina nadšenců Xiph.Org vyvinula alternativní komprimační formát Ogg Vorbis s otevřeným zdrojovým kódem bez patentových nároků, podle používané souborové přípony často nazývaný Ogg. Soupeření mezi zastánci rozšířeného a populárního formátu MP3 a mezi stoupenci kvalitnějšího, patenty nezatíženého open-source formátu Ogg připomíná řevnivost mezi příznivci operačních systémů Windows a Linux. Vnímavý čtenář anekdoty vypozoruje tento konflikt i v Jožinově úšklebku, a není-li osobně předpojatý, s chutí se tomu zasměje.

Bitvy informační války

Když si babička s dědou koupili první tranzistorák, svůj předválečný přijímač Telefunken mi věnovali na rozebrání. Přistupoval jsem k pitvě s veškerou odpovědností svých jedenácti let. Zejména mě zajímaly hliníkové válce vyrůstající ze šasi. Obsah těch štíhlejších byl zklamáním, nalezl jsem zde pouze svinutý metalizovaný papír plovoucí v jakémsi páchnoucím elektrolytu. Zato pod krytem mezifrekvenčních transformátorů a oscilátorových obvodů to bylo mnohem zajímavější, spousta různobarevných kondenzátorů, cívek se šroubovacími jádry a naklápěcích vazebních vinutí. Jenom mne překvapilo, že už mě kdosi v rozebírání předběhl, z některých cívek zbyly jen pahýly drátu nesoucí stopy štípacích kleští. Od dědy jsem se pak dozvěděl, že za válkyzrušily protektorátní úřady rozhlasové vysílání na rozsahu krátkých vln. Majitelé přijímačů museli předložit své aparáty do servisu, kde jim byly bezplatně upraveny odstraněním cívek potřebných pro příjem krátkých vln a zavěšením varovného štítku upozorňujícího na zákaz poslechu zahraničního rozhlasu.

Někteří méně bojácní občané si však přesto poradili. Stačilo připojit výkonnější anténu a zkratovat oscilátorovou středovlnou cívku drátkem vhodné délky, případně na přepínači vlnových rozsahů najít vhodnou mezipolohu a s využitím vyšších harmonických kmitočtů oscilátoru se tak někdy podařilo i na upraveném přijímači BBC zachytit.

O pár let později už jsem zkušenosti nabyté rozebíráním přijímačů zúročil opačným způsobem. Většina československých radiopřijímačů se vyráběla bez rozsahu krátkých vln, anebo pouze s pásmem 49 m, které bylo pro příjem atraktivních zahraničních stanic nepoužitelné. Stačilo však identifikovat v rádiu cívky nepotřebných vlnových rozsahů, nahradit je několika závity tlustšího drátu, doladit a ejhle, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa byly najednou dostupné. Objevil se však jiný problém: záměrné rušení. Pro komunistickou stranu byl přístup občanů k informacím o jejích zločinech a o disentu stejně nežádoucí, jako pro německé nacisty zprávy londýnského rozhlasu o porážkách Wermachtu, a tak nelitovala prostředků ani energie k vysílání  chrčivých pazvuků překrývajících vysílací frekvence zahraničního rádia. O kvalitním provedení a výkonu těchto rušiček jsem se mohl přesvědčit během školní exkurze v poděbradském vysílacím středisku, když nám jeden z přítomných techniků šeptem prozradil, co je jeho skutečným účelem.

Proti rušení tehdy občané bojovali několika způsoby: někteří vyjížděli poslouchat zahraniční rozhlas na své venkovské chaty, mimo dosah lokálních městských rušiček. Často nám pomáhala sama příroda periodickými denními změnami odrazivosti ionosféry, kdy se vysílání přicházející z okrajových míst západní Evropy postupně odráželo do jiných míst naší vlasti, než signál z rušiček. Stačilo mít vysledováno, ve kterou denní dobu je na různých vlnových rozsazích nejlepší poměr užitečného signálu k rušení, a včas přelaďovat mezi 13, 16, 19, 25 a 31metrovým pásmem. Pokud zahraniční vysílání přicházelo z jiného azimutu než od Poděbrad, dobrým řešením byla rámová anténa, jejímž natáčením se dal vybrat směr, v němž bylo rušení nejslabší. Ideální byl pro tyto účely lotyšský přijímač Sport, který jako snad jediný na našem trhu používal i pro krátkovlnné rozsahy 16 až 25 m feritovou anténu, na rozdíl od jinak obvyklé všesměrové antény prutové.

V dnešní době se vládnoucí kruhy již necítí ohrožovány informacemi z tradičních masových médií, neboť ty se jim daří krotit pomocí legislativních a ekonomických nástrojů. Štafetu šiřitelů nezávislých informací přebírá Internet, který umožňuje publikovat své názory i malým skupinám či soukromníkům  s minimálním náklady. A situace se opakuje: státní moc hledá způsoby, jak zamezit zveřejňování nežádoucích myšlenek. Boj proti terorismu, dětské pornografii nebo porušování nakladatelských práv je vítanou záminkou, jak nastolit cenzuru bez významného odporu ovčanů.

Kdo se chce dnes dobrat k potlačovaným informacím, nestačí umět postavit krystalku nebo naladit superhet. Naštěstí existuje na síti dostupný dostatek  návodů jak si zajistit soukromí a neomezený přístup k informacím - šifrováním přenášených zpráv (PGP), utajováním souborů na disku (TrueCrypt), skrýváním samotné skutečnosti, že zpráva obsahuje utajené sdělení (steganografie), anonymizací svého počítače pomocí přestupních bran (anonymizační proxy, Tor), obejitím cenzurních zásahů do jmenných serverů.

Každý režim se vždy snažil zamlčovat informace, které jej diskreditovaly, to je přirozená sebezáchovná zpětná vazba každého systému. Historie nás zároveň učí, že přesto byl takový systém dlouhodobě nestabilní a lidé si brzy našli protiopatření, ať už se jednalo o pálení nežádoucích knih inkvizicí, kastrování rozhlasových přijímačů fašisty, rušení zahraničního vysílání komunisty, nebo snahy o cenzuru internetu organizátory nového světového pořádku. Vděčíme za to nehmotné, tedy duchovní povaze informací a hluboce zakořeněné touze člověka znalosti získávat, rozmnožovat a šířit.

S rozšířením internetu se však objevuje další zbraň: zahlcení. Nemohou-li vládnoucí kruhy nežádoucí informace zcela potlačit, nechají vytvořit velké množství obdobných, ale často zkreslených až lživých zpráv. Je-li třeba zakamuflovat průšvih, zavrtí psem a odvedou pozornost méně škodlivým, avšak čtenářsky atraktivnějším pseudoproblémem. Rozmělní informace v moři jiných zpráv podporou bulváru a kultu celebrit. Konspirační teorie zdiskreditují vytvářením jejich nesmyslných variant a posléze jejich vyvracením. Pomocíuměle vytvářených falešných nebo najatých identit ovlivňují diskuse.

Zdá se, že vládnoucí kruhy našly v systému regulace oficiálních médií a v přehlušování nezávislých zdrojů informační inflací mocný prostředek. Jak proti němu bojovat?

Informační zdroje si z velké míry určuje každý sám - výběrem pořadů, na které se dívá, tiskovin, jež odebírá, volbou sledovaných osob v komunitních sítích, obsahem své čtečky RSS. Na tyto zdroje si pak aplikujeme každý svou vlastní kredibilitní matici, přisuzováním věrohodnosti na základě zkušeností. Je to pracné, ale věřím, že se časem objeví systém, který nám s tím pomůže, a jsem na něj zvědav.

Balicí manuál

Pokud jsi, hošíku, ve věku mladém,

při řeči s děvčaty podoben oslovi,

názorné příklady najdeš zde skladem

jak zapříst rozhovor, jak dívku oslovit.

Slečno, vy jste Nový svět,

lákavá jak zlata kus.

Přes Atlantik chtěl bych jet,

být váš Kryštof Kolumbus.

Slečno, jste vzor elegance,

vidím ve vás princezničku.

Pojďte se mnou ke studánce,

s malým princem, pomaličku.

Slečno, jste můj šálek čaje,

svíravá jen maloučko.

Jemně třemi prsty zkraje

uchopím vás za ouško.

Slečno, malá Alenko

v říši divů za zrcadlem,

jak hedvábné vlákénko

chci se protkat vaším prádlem.

Slečno, alarm ve mně houká,

opojně jste mladičká.

Kdybych policistům foukal,

zezelená trubička.

Slečno, vaše odvěsny

způsobují mokré sny,

přepínají střelce.

Pojďme sečíst čtverce!

Slečno, mám hlad vitriolu

a vám zase chybí něha.

Zbavujme se zásad spolu,

zneutralizujme pH!

Slečno, pojďme si teď hrát

na drzého nezbedu.

Chci vás prsty ovládat

jako displej iPadu.

Slečno, do výčtu mých kvalit

patří to, že umím balit.

Mám i trávu (dvě tři deka).

Chcete vidět mého špeka?

Slečno, vy už nejste dítě!

Nádherně se vyvíjíte,

ustálím vás v sirnatanu.

Pojďte, napustím vám vanu.

Slečno štíhlá jako tyčka,

chci být hasič, jenž vás hýčká.

Při požáru po vás sjíždí

od krku až dolů k hýždi.

Slečno, ctnostná Jano z Arcu,

lákáte jak čerstvý rohlík.

K hotdogu je třeba párku,

ten můj bychom zkusit mohli.

Slečno, jsem z vás opojen, 

jste má švestka a já vosa. 

Teď už mi jde o to jen, 

kudy do vás vnořit sosák. 

Slečno, věřte, nechci vás

nijak nutit do striptýzu,

obdivuji však váš pas.

Smím vám do něj dát své vízum?

Slečno, vidím květy růst

na úsměvu rozpustilém.

Popráším vám bliznu úst

jako motýlek svým pylem.

Slečno, jste-li na mé hrudi

jako metál připjata,

hned to ve mně touhu vzbudí.

Pojďme vzývat Priapa!

Slečno, buďte koňskou stájí

mému závodnímu oři.

Žíly se mu napínají

touhou, že se do ní vnoří.

Slečno, s láskou hledím rád

ženám do tváře.

Naučím vás milovat

misionáře.

Slečno, buďte garáží

zámožného lorda,

do níž denně zaváží

luxusního Forda.

Slečno, hra se na vás chystá:

budu iluzionista.

Přeříznu vás střelhbitě,

a vy potom zmizíte.

Slečno, chtěl bych s vámi spát.

Nedělejte grimasu,

stačí se jen pousmát

na znamení souhlasu.

Jak je to s tím tykáním

Atributem předchůdců společnostních sítí, kterými byly radioamatérské kluby, Fidonet, chatovací kanály a diskusní servery, vždycky bývalo všeobecné vzájemné tykání. Částečně to vyplývalo z technických překážek, které musel zájemce o zapojení umět překonat - postavit si vysílačku (hamradio), nakonfigurovat modem a speciálního poštovního klienta (Fido), zařídit a zaplatit připojení k Internetu. To byl jakýsi přirozený filtr, který zaručoval, že se do komunity dostávají pouze osoby s jistou minimální úrovní technické a sociální inteligence, tedy potenciální kolegové.

Se zjednodušením přístupu na net přicházejí davy nových lidí, kteří za sebou mnohdy táhnou zlozvyky z reálného světa, aroganci, vykání. Je až komické, že vykání se nejčastěji dožadují lidé skrývající svou skutečnou identitu a někdy i pohlaví za děravou masku přezdívky, nezřídka zvolené z pohádkového světa. Přitom v českých pohádkách i ten sebehloupější Honza nebo chudobná stařenka panu králi zásadně tykají, aniž by to snižovalo jeho majestát.

Dnes už se sice nemusíme zdlouhavě dorozumívat morseovkou nebo krátkými textovými zprávami, avšak rozsah komunit je mnohem větší než v síťovém pravěku a času nám nepřibývá, nevidím tedy důvod zavádět zdržující společenské konvence skutečného světa do netikety. Pokud chci někoho neznámého na síti kontaktovat, nemusím čekat, až si budeme vzájemně představeni, a také pozdravy a společenské fráze se vynechávají anebo nanejvýš nahrazují dvouznakovou zkratkou.

Automatické tykání je další přirozenou cestou k urychlení a usnadnění kontaktů a nám staromilcům navíc evokuje doby, ve kterých byla příslušnost k síti známkou jistého spiklenectví a kolegiality. Dalším důvodem může být také obtížnost zapamatovat si při větším počtu kontaktů, s kým si tykám a s kým ne. 

Vzájemné tykání na internetu tedy považuji za známku soudržnosti s komunitou, nikoli za bodrou soudružskost či familiárnost, ani za nedostatek úcty a respektu. Já se dopouštím vykání jen ve čtyřech situacích:

1. v obchodním a úředním styku
2. při komunikaci s člověkem, kterého znám osobně, a při setkání F2F si rovněž vykáme
3. pokud si o to dotyčný výslovně řekne
4. pokud komunikuji se zjevným blbcem

Hranice mezi posledními dvěma případy bývá často neostrá.