Ráno 21.srpna 1968 pro mne nebylo ničím neobvyklé. Chtěl jsem zajet na kole do prodejny Elektra v sousedním městě koupit germaniovou diodu na krystalku, ale máma mi to zatrhla, že prý jsou všude cizí vojáci a je to nebezpečné. Vzpomínám si na tehdejší úžasnou jednotu všech českých občanů včetně komunistů, na tehdejší jednotu v tisku, rozhlase i televizi: všichni tenkrát sovětskou okupaci jednohlasně odsuzovali. Kdyby se proti ní mělo jít bojovat se zbraní, představoval jsem si, jak matka sundává ze zdi pušku, podává mi ji a říká: Jdi! Nedávno jsem totiž dočetl Čapkovu divadelní hru a byl jsem plný vlasteneckých ideálů, i když jsem si samozřejmě uvědomoval realitu svých patnácti let.
Po deseti dnech od vpádu vojsk jsem nastupoval na střední školu. Tenkrát se ještě nejmenovala Gymnasium Mikuláše Koperníka, ale jako poslední pozůstatek socialistických experimentů jsme byli zařazeni do Střední všeobecně vzdělávací školy trvající jen tři roky. První dva týdny jsme se toho moc nenaučili, neboť místo výuky nás studenty každé ráno naložili na vlečku traktoru a vyvezli na pole vybírat brambory. Tak to tenkrát chodilo; státní statek řešil nedostatek pracovníků prostřednictvím státní školy, vždyť jsme všichni byli taky státní. Státní–nestátní, opět se projevovala jednota všech studentů i profesorů v odporu proti vstupu cizích vojsk do ČSR, proti takzvané „bratrské pomoci“.
Ruštinu tenkrát učil ředitel školy - nomen omen - Miroslav Rusek. Jako první úkol jsme dostali napsat v ruském jazyce dopis svému příteli v Sovětském svazu vyjadřující náš postoj k okupaci. Kdo tam neměl penfrenda, měl si ho vymyslet. A tak jsme smolili dvoustránkové eseje na téma „eta našo dělo“ a „u nas kontrarevoluciji nět“.
Po upálení Jana Palacha přišli spolužáci z vyšších ročníků s tím, že to takhle dál nejde a budeme příští den stávkovat. S čímž jsme ovšem my prvňáci nadšeně souhlasili. Stávka probíhala na schodišti školy, kde jsme tiše seděli a stávkovali - nikdo s žádným projevem neřečnil. Nevím, zda všichni učitelé se stávkou souhlasili, ale neodvažovali se proti ní něco namítat, jen chemikář s tělocvikářem se nás ptali, za co vlastně stávkujeme. Což ale nikdo z nás přesně nevěděl a stávka skončila když zazvonil zvonek oznamující čas oběda.
Čas plynul dál, Palachův ani Zajícův apel nebyl vyslyšen, naopak začínala takzvaná normalizace, tedy uvádění národa do stavu, který měl být příštích dvacet let normální a začínaly prověrky, kdy měli pracovníci vyjadřovat svůj postoj ke vstupu vojsk, případně si posypat hlavu popelem, pokud byli pomýleni a nebezpečí kontrarevoluce si neuvědomovali. Naše nová ruštinářka nám ve druhém ročníku dala neobvyklý úkol: přinést a odevzdat ruštinářský školní sešit z prvního ročníku. O prověrkách jsem tehdy ještě nic nevěděl, ale došlo mi, že zřejmě vadily fiktivní dopisy kamarádům z SSSR odsuzující okupaci, takže jsem první stránku sešitu pro jistotu vytrhl. Stejně to ale nepomohlo, Miroslav Rusek přestal být ředitelem školy, Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ vystřídal Gustáv Husák, tehdejší mládežnickou organizaci Skaut-Junák nahradil Socialistický svaz mládeže a byl přijat „pendrekový zákon“ namířený proti nespokojencům s opuštěním politiky „socialismu s lidskou tváří“.
Jako týnejdžra mě ale normalizace příliš nezasáhla. Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl dobou neuvěřitelného rozvoje artové a progresivní rockové hudby a měli jsme zahraniční rozhlasové stanice, které ji zprostředkovávaly. Dobu normalizace jsem prožil ve skořápce hudby nahrávané na páskový magnetofon z dlouhohrajících desek, které se vždycky nějak podařilo dostat do republiky brzy po jejich vydání. Ze socialismu jsem si nic nedělal.
