Chybí tady ulice!

Kdybyste slyšeli, jaké dopisy psala Božena Němcová svým milencům!
 A to už byla přitom vdaná. Přesto je po ní ve Vítkově  pojmenována ulice:

Svou ulici zde má také Jan Komenský,

Jan Hus,

dokonce i markýz de Sade,

avšak dosud zde chybí ulice nazvaná po největším Čechovi!

Libretistarián Cimrman

Krátce před světovou válkou byl Jára Cimrman požádán svým přítelem Émilem Armandem, aby se pokusil vysvětlit neobvyklý nárůst černochů v řadách příznivců jeho anarchisticko-liberálního sdružení. Díky svým předchozím vyšetřovatelským zkušenostem Cimrman záhy zjistil, že noví liberálové tmavé pleti se rekrutují výhradně ze západní Afriky, konkrétně z Libérie.
Ukázalo se, že pologramotní černoši, ponejvíce zaměstnávaní jako pomocníci v pařížských domácnostech, spatřovali v propagačních libertariánských plakátech naději na zlepšení svého postavení prostých Liberijců.

Když však Armand v děkovném dopise nabídl Cimrmanovi účast ve svém pokrokovém hnutí, český velikán to s díky odmítl.
"Milý Émile", píše ve své odpovědi, "liberálové, libertiáni, libertariáni, to už není nic pro mne. Já nalezl své místo mezi libretisty."

Proč došlo k Cimrmanovi právě v Čechách?

Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let sice neubralo na absurditě mnoha reálií, na které obyvatelé socialistického Československa v každodenním životě naráželi, ale umožnilo o nich alespoň hovořit a dokonce se jim i zasmát. Když mohl rozhlas zprostředkovat přímé přenosy z fotbalových utkání, proč by nemohl stejně tak přinést reportáž ze synchronizovaného plavání akvabelek? Situaci, kdy došlo k narušení jejich uměleckého vystoupení žabincem vyrašivším na hladině bazénu, pak většina posluchačů konfrontovaná s každodenní realitou ani nepovažovala za něco mimořádného. Není divu, že se v takovém společenském podhoubí dobře dařilo absurdním mystifikacím.

Pojem "mystika" označuje dotek něčeho tajemného, transcendentální zkušenost oproštěnou od rušivých smyslových vjemů. Mystifikací pak rozumíme záměrné působení, jehož cílem je poskytnout příjemci duchovní prožitek spočívající v proniknutí do tajemna, ať již skutečného či fiktivního, uměle vytvářeného mystifikátorem. Jedná-li se o mystifikaci hromadnou, přistupuje k tomu navíc u mystifikanců pocit spiklenectví vyvolaný společným sdílením tajemství. Že jsou přitom přiváděni v omyl, není podstatné.

Čím to je, že se tak rádi necháváme beztrestně mystifikovat? Snad proto, že vyvolané pocity sounáležitosti přetrvávají navzdory tomu, že se mystifikace ukázala býti falešnou. Při sledování filmu si divák také uvědomuje, že hrdinové na plátně umírají jen jako a po natočení záběru si ve skutečnosti smyli umělou krev a šli do bufetu na chlebíček. Přesto ale emoce, které v člověku dílo vyvolává, jsou zcela skutečné.

Zatímco šebánkovské křídlo po uměleckém rozkolu v roce 1969 používá Cimrmanovo jméno především k rozvíjení slovního eskamotérství v samostatně stojících skečích, jež vyvrcholí v devadesátých letech šemanovickými Salóny, autorská dvojice Smoljak a Svěrák odkrývá v Járovi Cimrmanovi ucelenou osobnost a budování jejího kultu zcela podřizuje obsah divadelních seminářů. Přestože se ani oni neubrání občasnému sklouznutí k verbálnímu klaunství, jejich koncepce kompaktního obrazu Mistra a jeho postupného odkrývání se ukazuje jako životnější a Šebánkovci mohou jen pozorovat, jak jim smoljakovsko-svěrákovské křídlo mává na rozloučenou a brzy je nechávají daleko před sebou.

V čem spočívá úspěch cimrmanovského divadelnictví? Především se nebojí zesměšnit sami sebe. Sebeironie samozřejmě není vynálezem cimrmanovců, avšak je u nich zcela originálně rozvinuta. Nedělají si legraci z vlastní hlouposti či neznalosti, ale naopak, ironizují svůj vědecký zápal. Typickým příkladem budiž patetická recitace Cimrmanova dopisu Stanko Milovičovi. Rovněž obětavost při rekonstrukci některých her je až dojemná. Vidět např. režiséra Smoljaka, kterak navzdory pokročilému věku tančí před zaplněným hledištěm kankán, je divadelní zážitek, na který je těžké zapomenout.

Adorace vědeckých metod a jejich nekritické přejímání, zejména těch ze Sovětského svazu, byla pro poválečnou československou společnost typická. Divadlo Járy Cimrmana si přitom nedovolilo tento trend kritizovat. Namísto toho důsledným využíváním obdobných metod na jevišti nechává diváka, aby si sám uvědomil absurditu doby. Ne každý divák to ovšem takto chápal, ať již ze zaslepenosti nebo hlouposti, jak je ilustrováno ve filmu Nejistá sezóna na kulturní referentce odmítající vědecky přesný popis meteorologické situace.

Do hry je často zapojováno hlediště, k němuž se například krátkozraký Bystrozraký obrací jako na malé návštěvníky pohádkového představení. Recitaci Cimrmanovy básničky na začátku Dobytí severního pólu zase narušuje uvaděčka. K dokonalosti je přivedeno téma selhávající nápovědy (Záskok, Afrika). Nejnápaditější je ovšem zapojení pomocného jevištního personálu, často reprezentovaného nerudným kulisákem, jehož znechucení ostře kontrastuje s nadšenou ochotou cimrmanologů a mate diváka. Teprve dlouho odkládaná pointa v podobě podezřele měkké hmoty mající demonstrovat výslovnost měkkých samohlásek, či v podobě brašny s nářadím zaměněné za rekvizitu supa, poskytne zdůvodnění a katarzi.

Vedle tohoto "paradivadla", tedy hraní (si) s divadlem samotným, je hlavním pilířem úspěchu druhoplánový humor. Při demonstrativním vymýšlení vlastních anekdot v besedě k Lijavci se divák nesměje samotnému obsahu předneseného vtipu, jak to jeho autor původně plánoval, ale spíše odhalenému pozadí procesu tvorby. Za typickou ukázku druhoplánové komiky můžeme považovat přerušení přednášky výrokem "Tak jsme se zasmáli a teď zase zpátky k vážné práci."

Mohl se takový Cimrman narodit například v Rusku nebo v Německu? 

Silným národům chybí sebereflexe podmíněná hrozbou přicházející z té či oné strany. Obranný reflex malého národa reagovat na útisk jeho zesměšněním se stává živným substrátem nových divadel, Osvobozeným počínaje. K přijetí absurdity Cimrmanovy existence připravily půdu další malé scény vyrojivší se u nás v padesátých a šedesátých letech (ABC, Semafor, Zábradlí, Reduta). Obecně nízká religiozita české společnosti dává prostor k ochotné akceptaci mystických prvků v osobě Járy Cimrmana. Jistou paralelou cimrmanovských divadelníků by snad mohl být britský Monty Pythonův létající cirkus, avšak ten vzniká ve zcela jiném kontextu a postrádá jednotící ideu v podobě renesančního všeuměla. Teprve absence patosu při pohledu na vlastní dějiny, nebo alespoň jeho zkarikování, umožňuje zrod blouznivce cimrmanovského typu, který před radikalismem preferuje švejkování a mírný pokrok v mezích zákona. 

Snad proto si autoři za hlavní zdroj komična i po pádu monopartajní vlády nejraději vybírají nekonfliktní témata: sexuální touhu (Akt), podlézavost vůči autoritám (Třídní kniha), společenskou korektnost (Zlatovláska), zpocené onuce (Lijavec), záměnu obecných a vlastních jmen (Němý Bobeš), naivní představy o budoucnosti (Posel), hurávlastenectví (Blaník), stařeckou roztržitost (Švestka), ješitnost a přezíravost umělců (Záskok), proradnost primitivů (Afrika), adoraci a odosobnění národních hrdinů (České nebe). Díky kompaktnosti často opakovaného repertoáru, skvělé režii a využívání zpětné vazby publika jsou všechny repliky jazykově vybroušeny a lékárnicky přesně načasovány. 

Divadlu Járy Cimrmana je cizí prvoplánový humor založený na osobitém přednesu (Vlasta Burian, smutný muž Válek, Felix Holzman, Ostravak), přímočarém přehánění (povídky Šimka a Grossmana), adresné politické satiře (Šimek a Bubílková). Místo toho dávají přednost civilnímu herectví, se kterým se divák může ztotožnit, a taky to často dělá. Na návštěvě u přátel odpovídá na pobídku ke konzumaci opakovaným "já bych si s dovolením taky vzal". Přijde-li řeč na České Budějovice, hned někdo podotkne, že by tam chtěl žít každý. Při zmínce o Vyškově se vždy najde škodolibec, který připomene, že se tam ztratily čtyři čepice.

Pronikání cimrmanovských výroků do obecného českého povědomí probíhalo trojfázově: V sedmdesátých letech ještě někdy musel mluvčí vysvětlovat, že citovaný výrok pochází ze hry Járy Cimrmana, aby nebyl za podivína muvícího z cesty. V další fázi již citáty zlidověly natolik, že vysvětlování nebylo potřebné. V posledním stadiu se cimrmanovské fráze automaticky začleňují do běžné mluvy a už se jim nikdo ani nesměje.

Fenomén Cimrman tak má na české národní uvědomění a jazykovou kulturu mnohem účinnější vliv, než naoktrojování obrozeneckých klasiků do povinné školní četby, o bezduchém skandování národoveckých hesel s okovanými botami ani nemluvě. A jak on sám říká, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Odborníci se smějí

Vznik tzv. odborných anekdot je připisován českému velikánu Járovi Cimrmanovi, jak se mohou jeho příznivci  dozvědět v besedě předcházející divadelní hře Lijavec. Pokusil jsem se navázat na tradici odborných cimrmanovských anekdot v těch vědeckých oborech, které ještě nebyly v jeho době dostatečně rozvinuty, jako například digitální fotografie, medicína, informační technika.

Tyto anekdoty nebyly špatné, avšak budily smích jen v úzkém okruhu zasvěcenců. Aby k tomu nedocházelo i zde, doplňuji každou anekdotu vysvětlivkami, které i méně vzdělaným čtenářům umožní proniknout do jejího vědeckého pozadí, a plně tak vychutnat celou komičnost příběhu. Skutečný odborník, který by sem snad zabloudil, samozřejmě může vysvětlivky přeskakovat a oddávat se tak smíchu zcela nerušeně.

- Pane Saudku, k čemu ten trakař? A kam to vezete naši zpěvačku?

- Já vždycky před fotografováním nejprve vyvážím Bílou.

Jak každý moderní fotograf ví, digitální fotoaparáty snímají obraz rozložený do tří monochromatických složek: červené, zelené a modré. V závislosti na intenzitě denního světla, případně na barvě a teplotě umělého osvětlení, věnují profesionální fotografové pozornost seřízení přístroje tak, aby bílé objekty neměly na výsledném snímku vinou rozdílné citlivosti snímačů po smísení těchto tří složek nežádoucí barevný nádech. Tomuto principu se říká vyvážení bílé. 

Anekdotista zde implikuje, že zkušený ateliérový fotograf Jan Saudek proces vyvážení bílé pochopil mylně, což je pro každého znalce české umělecké fotografie představa absurdně směšná.

- Pane doktore, nějak na mě přestávají účinkovat chlípné obrázky.

- Pošlu vás na oční. Možná se vám jenom odchlípla sítnice.

Odchlípnutí sítnice je závažné oční onemocnění s nejasnou etiologií, vliv na jeho propuknutí mají zejména genetické dispozice, v menší míře pak zatěžování zrakového orgánu zvýšením nitroočního tlaku při fyzické námaze, prudkých pohybech hlavou, náročných sportech. Vliv pornografie nebyl prokázán. Možnost, že se v našich ordinacích mohou vyskytovat obvodní lékaři, kteří tuto mylnou hypotézu podporují, je proto každému medicínsky vzdělanému odborníkovi k smíchu.

- Paní doktorko, co to s tou mojí holkou může být? Od té doby, co dostala vyrážku, mluví z cesty a odpovídá na úplně jiné věci, než na co se jí ptám.

- Hmm, podle těch příznaků to vypadá na offtopický ekzém.

Pro kožní lékaře je léčba rozmanitých druhů ekzémů a vyrážek denním chlebem, dalo by se říci, že se většina dermatologů ekzémy živí. Jedním z častých kožních onemocnění je ekzém atopický, jehož název je odvozen z řeckého atopos (nemístný, nefunkční). Nefunkčnost epitelu a úporná obtížnost choroby se dá s přimhouřením oka přirovnat k nefunkčnosti těch diskutérů, kteří na sociálních sítích odbíhají od tématu a diskuse tím rozmělňují. Jejich příspěvkům říkáme, že jsou off topic, tedy mimo téma, od věci. Toto přirovnání je ovšem pouze na úrovni metafory, tj. poetického obratu. A právě představa, že by upracovaní kožní lékaři mohli mít při svém neradostném povolání smysl pro poezii, je nesmírně komická. 

- Dědo, proč tamten mlok v rohu terária pořád zeleně světélkuje?

- Inu, to bude asi numlock.

Počítače pronikly už i mezi nejstarší generaci, dnes snad nepotkáme člověka, který by alespoň zdálky neviděl standardní počítačovou klávesnici sestávající ze tří bloků: alfabetického, navigačního a numerického. Dřívější úsporné modely klávesnic však postrádaly navigační blok s klávesami pro pohyb kursoru, stránkování, přepínání režimů Insert/Delete. Namísto toho byla zdvojena funkce kláves numerického bloku a pomocí tlačítka nadepsaného NumLock (zámek číslic) se zvolilo, zda budeme numerickými klávesami zadávat cifry anebo hýbat kursorem. 

Dnešní konstruktéři na klávesách tolik nešetří, takže kursorový blok se stal standardní výbavou každé desktopové klávesnice a numerický blok proto může zůstávat trvale přepnut na zadávání číslic. Řešení zvané NumLock však stále ze setrvačnosti přežívá a stejnojmenná kontrolka svým permanentním zeleným svitem připomíná jednu překonanou kapitolu dějin výpočetní techniky.

To vše se patrně honilo hlavou hrdinovi naší anekdoty, když mu dotaz zvídavého vnoučete spatřivšího fluorescentujícího obojživelníka připomenul slepé uličky evoluce, a snad mu to i přineslo do tváře nostalgické pousmání.

- Který Svěrákův film získal zvláštní cenu webových programátorů?

- Cookie se vrací.

Hypertextový protokol HTTP, používaný k procházení webových stránek, byl navržen jako bezestavový, což znamená, že zobrazení každé stránky je nezávislé na stránkách navštívených dříve. Tento princip komplikuje tvorbu aplikací s rozšířenou funkčností, na jaké jsme dnes zvyklí, proto výrobce internetového prohlížeče Nescape, a brzy po něm i všichni další, zavedli ukládání stavových informací v podobě parametrů zapisovaných do paměti prohlížeče. Při zobrazení dalších stránek téhož webového sídla (domény) prohlížeč tuto informaci zvanou cookie vrací zpět webovému serveru, který pak podle ní může internauta identifikovat a přiřadit mu jeho přihlašovací relaci, nákupní košík, zvolenou jazykovou mutaci apod. Cookie (česky koláček, sušenka) si proto oblíbili všichni tvůrci webových aplikací a považují jej za nezastupitelnou pomůcku při své práci. 

Anekdotista zde naznačuje, že se autoři filmu Kuky se vrací rozhodli vzdát hold tomuto nástroji a zvěčnit jej v názvu svého divácky úspěšného díla, byť jen ve fonetické transkripci. Všem filmovým znalcům, kteří Zdeňka a Jana Svěrákovy znají, je ovšem tato myšlenka k smíchu.

- Strýcu, proč sa váš Jožin tak pohrdavě uščúřil na můj nový přehrávač empétrojek?

- To víš, cérko, ti dnešní mladí oggaři...

Anekdota nás zavádí na Valašsko, kde je zvykem oslovovat příbuzné i nepříbuzné sousedy jako strýce či tetu, zatímco mladým lidem se zde říká cérky a ogaři. Jedna taková "cérka" si zřejmě nedávno pořídila jeden z mnoha modelů přenosných přehrávačů hudby ve formátu MPEG Audio Layer III, zkráceně nazývaném MP3. Komprimační metoda MP3 založená na vynechávání nepodstatných částí zvukového signálu maskovaných ve spektrální i v časové dimenzi umožnila pronikavé zmenšení velikosti zvukových souborů a tak se nepřímo zasloužila o masové rozšíření hudby v digitální podobě. Byla však zatížena mnoha licenčními spory, proto skupina nadšenců Xiph.Org vyvinula alternativní komprimační formát Ogg Vorbis s otevřeným zdrojovým kódem bez patentových nároků, podle používané souborové přípony často nazývaný Ogg. Soupeření mezi zastánci rozšířeného a populárního formátu MP3 a mezi stoupenci kvalitnějšího, patenty nezatíženého open-source formátu Ogg připomíná řevnivost mezi příznivci operačních systémů Windows a Linux. Vnímavý čtenář anekdoty vypozoruje tento konflikt i v Jožinově úšklebku, a není-li osobně předpojatý, s chutí se tomu zasměje.