Houpačky 1965-1969

Rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce, později přejmenovaný z 12 a 13 na Čtrnáct na houpačce, vznikl spolu s Mikrofórem jako protiváha Hudebního odpoledne vysílaného Svobodnou Evropou. Možnosti československých posluchačů dostat se v polovině šedesátých let minulého stolení k západní hudbě byly tenkrát velmi omezené: gramofonová vydavatelství ji téměř nevydávala, tehdejší magnetofony Sonet byly drahé a nekvalitní, neexistovalo žádné Spotify, Youtube a podobné hudební servery na internetu, takže zbýval rozhlas. Kromě Mikrofóra a Hudebního odpoledne RFE to bylo hlavně Radio Luxembourg na vlně 208 m, lidově zvané Laxík.
Do redakce časopisu Mladý svět přicházely dopisy postrádající v Československu žebříčky nejprodávanějších desek. Supraphon, Patnton ani Opus prodejní statistiky nezveřejňovaly, a tak redaktor Jiří Černý navrhl vytvořit rozhlasový pořad, kde by pořadí skladeb určovaly hlasy posluchačů zasílané poštou. Zařazování nových písní do této houpačky by však plně zůstalo v rukách redaktorů, tedy Jiřího a jeho manželky Miroslavy Černé. Ti v prvních letech svěřili uvádění pořadu Dvanáct na houpačce Jiřímu Jelínkovi, Janě Malknechtové a Pavlíně Filipovské.

Po odvysílání několika pořadů přestali Černí zařazovat cover verze zahraničních písní a dávali přednost originálům, často i navzdory většinovému vkusu tehdejších posluchačů, který se jim takto dařilo tříbit (to mohu potvrdit :-).

Houpačka patřila v šedesátých letech k nejpopulárnějším rozhlasovým pořadům, mnozí z nás by si po letech rádi připomněli písničky z té doby doprovázené charismatickým hlasem Jiřího Černého, ovšem jen málo tehdejších vlastníků magnetofonů napadlo si celé pořady nahrávat. Zásluhou Zdeňka Bumby, Jiřího Libera, Marka Veličky a především Karla Ševčíka a jeho projektu Historie československého bigbítu se mi dostalo do rukou několik nahrávek celých Houpaček, které si připomeneme v následujících ukázkách. Z nahrávek jsem ponechal vždy jen mluvené slovo (pokud se dochovalo) a několik sekund písničky pro připomenutí, jednak kvůli autorským právům a hlavně pro jejich nízkou zvukovou kvalitu. V případě zájmu si je zájemci mohou vyhledat a přehrát na internetu.

Domácí, leden 1965

Domácí, únor 1965

Zahraniční, leden 1966

Zahraniční, duben 1967

Domácí, srpen 1967

Zahraniční, září 1967

Domácí, říjen 1968

Zahraniční, říjen 1968

53. zahraniční Houpačka z roku 1969 se skladbami
Bee Gees - Spicks and Specks
Scott McKenzie - San Francisco
DDDBMT - Legend of Xanadu
Manfred Mann - The Mighty Quinn
Bee Gees - Massachusetts
Esther Ofarim - Cinderella Rockefella
John Fred and his Playboy Band - Judy in Disguise
Massiel - La la la
Cliff Richard - Congratulations
Love Affair - Rainbow Valley
Jimmie Rodgers - Child of Clay
Cream - Blue Condition
Cilla Black - Step inside Love
Monkees - Valleri
Mary Hopkin - Those were the Days
Simon Garfunkel - Mrs Robinson
Simon Garfunkel - Silent Night
Leapy Lee - Little Arrows
The Equals - Baby Come Back
The Scaffold - Lilly the Pink
Beatles - Hey Jude
Hermans Hermits - Something is Happening

Záznam speciální Houpačky vysílané po smrti Jana Palacha 25. ledna 1969
Evangelium sv.Jana 15 kap., verš 13.
Prúdy - Balada o smutnom Jánovi
Merta - Chtít chytit vítr
Kryl - Nevidomá dívka
Merta - Pomeranče Hieronyna Bosche
Kryl - Morituri te salutant
Kryl -Bratříčku, zavírej vrátka
Merta - III. perníková válka
Kryl - Veličenstvo kat
Kryl - Znamení doby
Kryl - Ruská ruleta
Kryl - Pasážová revolta
Kryl - Pieta
Merta - Dobrú noc

Jako přídavek díky Jiřímu Liberovi báseň Karla Kryla:
Kryl - Živá pochodeň

Houpačka pro Jana Palacha

A jako bonus rozhovor s Jiřím Černým o Houpačce a jejím konci:

Moje dětství v socialismu

Ráno 21.srpna 1968 pro mne nebylo ničím neobvyklé. Chtěl jsem zajet na kole do prodejny Elektra v sousedním městě koupit germaniovou diodu na krystalku, ale máma mi to zatrhla, že prý jsou všude cizí vojáci a je to nebezpečné. Vzpomínám si na tehdejší úžasnou jednotu všech českých občanů včetně komunistů, na tehdejší jednotu v tisku, rozhlase i televizi: všichni tenkrát sovětskou okupaci jednohlasně odsuzovali. Kdyby se proti ní mělo jít bojovat se zbraní, představoval jsem si, jak matka sundává ze zdi pušku, podává mi ji a říká: Jdi! Nedávno jsem totiž dočetl Čapkovu divadelní hru a byl jsem plný vlasteneckých ideálů, i když jsem si samozřejmě uvědomoval realitu svých patnácti let.

Po deseti dnech od vpádu vojsk jsem nastupoval na střední školu. Tenkrát se ještě nejmenovala Gymnasium Mikuláše Koperníka, ale jako poslední pozůstatek socialistických experimentů jsme byli zařazeni do Střední všeobecně vzdělávací školy trvající jen tři roky. První dva týdny jsme se toho moc nenaučili, neboť místo výuky nás studenty každé ráno naložili na vlečku traktoru a vyvezli na pole vybírat brambory. Tak to tenkrát chodilo; státní statek řešil nedostatek pracovníků prostřednictvím státní školy, vždyť jsme všichni byli taky státní. Státní–nestátní, opět se projevovala jednota všech studentů i profesorů v odporu proti vstupu cizích vojsk do ČSR, proti takzvané „bratrské pomoci“.

Ruštinu tenkrát učil ředitel školy - nomen omen - Miroslav Rusek. Jako první úkol jsme dostali napsat v ruském jazyce dopis svému příteli v Sovětském svazu vyjadřující náš postoj k okupaci. Kdo tam neměl penfrenda, měl si ho vymyslet. A tak jsme smolili dvoustránkové eseje na téma „eta našo dělo“ a „u nas kontrarevoluciji nět“.

Po upálení Jana Palacha přišli spolužáci z vyšších ročníků s tím, že to takhle dál nejde a budeme příští den stávkovat. S čímž jsme ovšem my prvňáci nadšeně souhlasili. Stávka probíhala na schodišti školy, kde jsme tiše seděli a stávkovali - nikdo s žádným projevem neřečnil. Nevím, zda všichni učitelé se stávkou souhlasili, ale neodvažovali se proti ní něco namítat, jen chemikář s tělocvikářem se nás ptali, za co vlastně stávkujeme. Což ale nikdo z nás přesně nevěděl a stávka skončila když zazvonil zvonek oznamující čas oběda.

Čas plynul dál, Palachův ani Zajícův apel nebyl vyslyšen, naopak začínala takzvaná normalizace, tedy uvádění národa do stavu, který měl být příštích dvacet let normální a začínaly prověrky, kdy měli pracovníci vyjadřovat svůj postoj ke vstupu vojsk, případně si posypat hlavu popelem, pokud byli pomýleni a nebezpečí kontrarevoluce si neuvědomovali. Naše nová ruštinářka nám ve druhém ročníku dala neobvyklý úkol: přinést a odevzdat ruštinářský školní sešit z prvního ročníku. O prověrkách jsem tehdy ještě nic nevěděl, ale došlo mi, že zřejmě vadily fiktivní dopisy kamarádům z SSSR odsuzující okupaci, takže jsem první stránku sešitu pro jistotu vytrhl. Stejně to ale nepomohlo, Miroslav Rusek přestal být ředitelem školy, Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ vystřídal Gustáv Husák, tehdejší mládežnickou organizaci Skaut-Junák nahradil Socialistický svaz mládeže a byl přijat „pendrekový zákon“ namířený proti nespokojencům s opuštěním politiky „socialismu s lidskou tváří“.

Jako týnejdžra mě ale normalizace příliš nezasáhla. Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl dobou neuvěřitelného rozvoje artové a progresivní rockové hudby a měli jsme zahraniční rozhlasové stanice, které ji zprostředkovávaly. Dobu normalizace jsem prožil ve skořápce hudby nahrávané na páskový magnetofon z dlouhohrajících desek, které se vždycky nějak podařilo dostat do republiky brzy po jejich vydání. Ze socialismu jsem si nic nedělal.