Hudbofil

Kolem strun se smyčec svíjí
v dokonalé harmonii,
E sedm a pak A moll.
Corelli & Bach a spol.

Céčko halím do toniky
zhudebněných textů.
Sekundují okamžiky,
kdy na Déčko pěji chválu.
A do našich intervalů
přidá vilnou sextu.

Hodiny trénovat etudný prstoklad
jako kluk býval jsem schopen,
neboť už od mládí měl jsem rád
valčíky, jež skládal Chopin.

Měsíční sonáty z květů,
cokoli má milá zahrát chce.
Zasadím klidně i větu
z Ludwiga a z jeho Osudové.
Ptactvo snad semínka nevyklove,
než láska vyroste na naší zahrádce.

Žena, když šla do vany,
rozluštila sama rébus:
Kdo složil Don Giovani?
Po koupelně běžíc bosky
už ví, proč mu říkám Božský.
Miluj Boha - Ama Deus.

Znám ten pocit (ne z Dvořáka),
cizinou když bloudím.
Cizinka mě zpěvem láká
ku mých semen výsevu.
Hudbofil chce úlevu,
svědí-li ho moudí.

V slavnostní róbě mi zazpívej árii
z opery lásky, v níž ti to tak sluší.
Do zad ti v objetí pět prstů zaryji,
kterými linkuji notovou osnovu.
Představu libreta mám zcela hotovu,
houslovým klíčem si odemknem uši.

Žena přijímat by měla
informaci o hoboji
uchem, vibracemi těla
v rámci hudbofilních hrátek.
Jeho romantický plátek
přijímejme pod obojí.

Slyšíc podmanivé cello,
orosí se moje čelo.
Když se potom ozvou horny,
hned jsem z toho celý horny.
A při zvuku violin
okamžitě vrcholím.

Při allegro vivace
přivedl jsem svoji dívku
nechtěně do jináče.
Od té doby dávám pozor
na adagio lamentoso
vždy po jedenáctém pivku.

Petra Čajkovského Šestá
na vinylu v barvě sazí
je tou jedinečnou ze sta,
jíž se říká Slzy králů.
Vždycky na krk beru šálu,
jak z té symfonie mrazí.

Stáří s pomalostí plže
po dláždění hrkotá.
Kolo sice občas vrže,
jak si mládím cestu razí,
hudba však je kolomazí
káry mého života.

Představení zvolna spěje
ku finále dramatu,
přesto komického děje.
Klidně bych dal milión,
moci nad poslední tón
připsat dlouhou fermatu.

Poezie zpod postele

Twíty ranní poezie
veselé i neveselé
občas svázat dobré prý je
silou tiskařského lisu
do formátu tlustých spisů
sesbíraných zpod postele.

Ráno prosím sluníčko:
ještě chvilku zhasni,
mám tu práci se svíčkou
pro ty, co si přivstanou.
Ženu zamilovanou
do stupidních básní.

Pro ztvárnění tvé kontury
jsem vyplýtval káď purpury.
Teď malovat chci sienou
tvou duši žárem pálenou.
Chci kreslit tvoje tělo okří,
až budem z toho oba mokří.

Víno je dopito, svíčka je dohaslá,
hřeje však vzpomínka, jak jsme si hráli
na loži s náloží, až zem se otřásla
na samém okraji Richtrovy škály.

Ptačí křik jak nožík ostře
na podílky Lunu krájí.
Ubrus noci vrána prostře,
než sýr se svým teskným krá jí.

Vidím odlesk světla svíček
místo plátku saxofonu
dopadat ti na jazýček.
Sexy hlasem přitom chrčí,
až mi jezdí po kostrči
mrazivý dech jeho tónů.

Můj ranní rituál je prostý:
až noční vášeň z nebe strhá
cár nestydaté oblačnosti,
pak v záři slunce zakokrhám.

Noc oči na východě má,
už nekoukám se po jiné,
když ráno přijde oděná
jen v červánkovém kombiné.

Po ránu se žena snaží,
bych se tvrdým mužem stal,
posiloval svaly paží,
dělal shyby, kliky, dřepy.
Jenom pak jsme oba happy,
toť náš ranní rituál.

Kdo nezná mne, tak nejspíš poví,
že podobám se Cyranovi,
leč ráno je mi nejblíže
stav blanického rytíře.

Chodit do postele nahý
nehodí se v našem věku,
ač to utužuje vztahy.
Nocí žhavá slova plynou,
ráno drkotají zimou.
Hoďte na mě někdo deku!

Odkopán, jen na půl plynu
zvládám ráno za úsvitu,
a tak ještě na pár minut
pod peřinu schovám kýtu.

Na napjaté struny nervů
srdce brnká pizzicato.
Co jen do houslí ti vervu?
Který smyčec je tu na to?

Při časném vstávání do zimy
radši ať nikdo z vás nezkouší
vystrčit nos vprostřed rampouší.
Ztuhnutí údů všech hrozí mi.

Pod sněhobílou peřinou
se připravujem na vojnu.
Tvář máme zcela nevinnou,
náš vztah však od večera k ránu
je jízdou vášní v tobogánu,
jak bláznivý kurs bitcoinu.

Ráno je družka má podobna děťátku,
zavřené oči a pod nimi duhu.
Já si zas z postele odnáším památku
na blízké setkání čtvrtého druhu.

Ze spaní milostné nesmysly drmole,
obličej zavrtán do peří polštářku,
nasávám vůni, jež zdobila cukrářku,
s kterou jsme celou noc plnili kremrole.

Když má milá nemá stání,
básniček se domáhá,
věnujem se veršování
vysvlečeni donaha.

Ke snídani v ranních duchnách
kávu, jam a prsa vem,
víš moc dobře, co mi chutná.
V notách pyžamových blúz
hrajem kytarové blues,
já ti budu trsátkem.

Už vstala, už se rtěnkou krášlí,
už nespí v hnízdě jako dudek,
jak rozbalený dárek s mašlí.
Teď čekám plný rozechvění,
jak skončí ranní přelíčení,
teď čekám v lůžku na rozsudek.

Po noci svatební odvážně pohlédni
na tu, jež teď se tu chichotá.
Jenom muž udatný troufale uplatní
záruku do konce života.

IP adresa mé ženy
neodpoví na pingy,
ačkoli jsem nažhavený,
létaje kol jako mol.
Asi zapla firewall.
Ach, ty naše morningy!

S perspektivou mamutů
marně hledá na Youtube
videoklip plný něhy.
Já chci hot a ona čehý.

Před usnutím listuju si
v katalogu nočních můr,
jež náš spánek smutkem dusí.
Teď však zakokrhal kur.

Mám rád erotické snění.
Všem mým touhám navzdory,
nad ránem se sny však mění
na béčkové horory.

Ráno vlezlo do ložnice
skrze řídké záclony.
Dotýká se mojí kštice,
na patě mě pošimrává.
Dokud nezavoní káva,
ještě chvilku zalomím.

Au! Spálil jsem se o páru,
když napůl nahá v mlžném hávu
noc v podprsence z oparu
se motá tu, když vařím kávu.

Když paprsek nad ránem propíchne záclonu,
naruší sen, v němž se projíždím na slonu.
Bindi mám na čele, Evropan v Dillí,
indické krásky tu nadšením šílí.

Máme chobot z porcelánu,
hubičkou z něj čaj mi dej.
Slon chce zadupat si k ránu
sbírkou křehkých šálků z Míšně.
Noční stolek hostí pyšně
Fifty shades of Earl Gray.

Hrníček jsem rozbitý!
Mžourám v ránu procitlém,
hrajeme zde o city.
Opláchnu se básněmi,
dosáhnem pak spojení
vteřinovým lepidlem.

V posteli oslizlé knedlíčky,
plavem jak v polévce noci.
V polévce ohřáté pod víčky
horečkou sobotní noci.

Noc nakrájená na plátky
se choulí v rohu postele,
když vstávám snídat oplatky.
Mé neděle jsou omšelé.

Pod peřinu vklouzla noc
s tváří namazanou krémem.
Prý že nechce zas tak moc,
kdy se teda ale vemem?
Uvidíme, možná ráno
řeknu noci svoje Ano.

Vždy po ránu dlaněmi vytírám ospalky
ze snů, v nichž jezdím jak Fitipaldi.
Své auto však dávno jsem odstavil na špalky,
už jenom s bicyklem cvičím faldy.

Krkavců sedmero
snídají na trávě
(hned jak se proberou)
rosu a vláhu.
Po nočním tahu
bývá jim krkavě.

Ráno je milenkou zpitého Večera.
Svršky si posbírá, z lůžka se pozvedne
a potom, za zvuku krkavců sedmera,
plouží se po bytě, než přijde Poledne.

Po vlasech, které se zmítají ve větru
pomádu s freudovou příchutí rozetru,
snad to mé myšlenky po ránu zklidní.
Vichřice podle zpráv potrvá tři dni.

Červánčím ruměncem stydí se obloha
za to, že v noci se příhoda stala.
Příhoda bouřlivá, větrná, nemilá,
prostě se nad ránem počurala.

Svým pluhem ryju mezi řádky,
v nichž lásku zasazenu mám,
však slova nejdou vrátit zpátky,
tak dál to pole zvorávám.

My lidé jsme jak láhve vratné.
Co v nás je, kapku po kapce
si rozléváme, než nás zmátne,
že život skončil v přepravce.

Nabodení

Český pravopis je těžký.
Při diktátech vzpomenu si,
jak jsme kdysi psali spřežky.
Děkujeme, Jene Husi!

My, rybáři bývalí,
zlatou rybku chytnem hladce,
když jí verše žížalí
navléknem na háček nad c.

Nehty do zad v křeči zatni,
přisaju se na tvé vnady.
Píšu na ně redundantní
cucflekovou tečku nad i.

Ani čárka špatná není,
pokud zdobí samohlásky.
Způsobí to prodloužení
postelových chvilek lásky.

Slovenka je pro mé uši
chutnou myškou pro káně.
Poslouchám rád z její pusy
o se stříškou vokáně.

S elegancí myšilova
kroužek nad u ladně krouží,
když mé pero čtyři slova
chci být jen Tvůj napsat touží.

Verše na smirkovém papíře

Rádi básně vyškrábané
lžicí ze dna talíře?
Hladkou kulajdu psát? Ba ne.
Verše mé jsou krví psané
na smirkovém papíře.

Ticho dneska svátek slaví,
věty slov jsou v křeči němé,
zplihnula nám péra paví.
Zvratkem zla se ústa dáví,
posunkovou řečí řveme.

Smrt je s námi, ztroskotanci.
Který z nás by tu nebral,
jež má při volence šanci,
až nám naposledy k tanci
zahrají Marsch Funebral?

Vždy jednou v měsíci
ožije můj pocit
mrtvoly marnící
život svůj v márnici.
Macabre. Smím prosit?

V matném světle od Měsíce,
jak dnes každý vlkodlak ví,
roste chuť pít z krasavice,
až si, žíly drásajíce,
přilehneme k sobě v rakvi.

Nastav svoji krční tepnu,
polibek přec nezabolí.
je to dávno, co jsem zhebnul.
Než ti límec porozepnu,
ze srdce mi vyndej kolík.

Život po padesátce
v odpadcích mi nápad vnuká
v kontejneru kochat se
a pak skončit na skládce,
zasypaný vozem kuka.

Mrtvým okem mrklo ego
naoko si klidně spící.
Slza z větru stříbrného
siluetu krchovského
masážemi srdce křísí.

Opsáno z lavic matfyzu

Veršemi se bavíc
v matfyzácké posluchárně,
studentstvo do lavic
zarývá se literárně:

Jablko brumlá si:
přilba je nutná,
ze stromu padajíc
na hlavu Newtona

Vždyť z těch hitů ohluchnem,
ne tak nahlas, madam Curie!
Přehánět to s rádiem
je jak páchat harakiri.

Katastru šéf oči zvedl,
do práce se totiž dnes
hlásí nový geometr.
Jmenuje se Euklides.

Ráda mám, když při polibku
dotkneme se svými čely,
s pumpičkou však jdi mi k šípku.
Netlač tolik, Torricelli!

Ze všech chlapců naší třídy
Röntgen se mi nejvíc líbí,
bojím však se k nim jíti.
Prý si na mě posvítí!

Uvnitř naplněné auly
studentský dav klábosil.
Na záchodě seděl Pauli,
vylučoval ze všech sil.

U Fresnelů vařili.
-Ještě chvilku vydrž, broučku,
oběd bude za chvíli.
Došel hrách, tak dělám čočku.

Tele bylo značně zhublé,
dala jsem tam, pane Hubble,
navíc kilo ovčích drob.
Je to guláš tele-skop.

Spokojené pousmání
Ludolfovi na rtech zkyslo,
když mu řekla jeho paní:
-Pojď dát ještě jedno číslo!

Když viděla mužův klín,
Foucaultovou napadlo
koupit něco do hodin.
Koupila mu kyvadlo.

Z hospody se vrátím v cajku,
no tak odemkni mě, přeci,
prosí Michal Faradayku.
Doma je to jako v kleci!

V Augustovi dech je ouzký,
Möbiová zvedá hlas:
-Nech už ty své divné proužky,
oblékni si Adidas!

Hádka je to hlasitá,
slyším Nobelovu ženu,
jak mu zase vyčítá:
-Vidíš, že to nemá cenu!

-Kdepak máte manžela,
drahá paní Wilsonová?
-Kloudného nic nedělá,
v komoře se zase schoval!

Schrödingerka ječela
na chudáka manžela:
-Copak je to za kus vola,
kočku topit jenom zpola!

Boty máte jako nové,
díry v plášti zašité...
Laborante Čerenkove,
vy dnes přímo záříte!

Důchodcovská sestava
občas se i popere.
-Tady vždycky sedám já,
posuňte se, Dopplere!

Ruce vzhůru, ani hnout!
K Brownům domů vpadl gauner,
prohledává každý kout.
Žádný pohyb, pane Browne!

Ke cvičení hraje v rytmu
přirozených logaritmů
do pozdního večera
grupa Johna Napiera.

Váš syn, pane Fouriere,
ve škole si vede skvěle,
jedniček má sérii.
Hoch se slibně rozvíjí.

Ač má vizáž nemluvněte,
Lorentz po flámu vždy zvrací.
Na druhý den zas jen kvete,
jak by prošel transformací.

Povídala Markovová,
s manželem se rozvést chce.
V posteli se zvrhle chová,
upoutal ji řetězcem!

Poměr s válkou dlouhodobou
mají Schwarzschild s Schwarzschildovou,
každý chce, by sólo měl.
Je to spíš jen poloměr.

-Dávej pozor, Archimede,
ať ti vana nepřetéká.
-Kdepak, ženo, co tě vede,
není plná. Heuréka!

-Na ples, milý Avogadro,
společenský oděv zvol!
-Měl jsem kdysi hezké kvádro,
jenomže ho sežral mol.

Vojsko, čekat na pokyn.
Masku připrav, k zemi! Plyn!
Nestůjte tam jako strejc,
kmitám, kmitám, vojín Hertz!

-Milujou vás hezké žáby,
čím to bude, Galvani?
-Mlno ve mně, to je vábí,
hned jim stehna cukají.

Náš učitel, signor Volta,
rád se mračí na děti.
Jak by v třídě tasil kolta,
hned tam stoupne napětí.

Seřaďte se, milí žáci,
Spartakiáda je tady!
A ty taky, Fibonacci,
vrať se ihned do své řady.

Brečí mladá Wichterlová,
zle se její fotr chová.
Zahnal všechny její hejle,
kteří nosí silné brejle.

Heyrovská nám píše z lázní
že ani tam nemá klid.
Heyrovský se nejspíš zbláznil,
rtuť mu kape na karbid.

Jako dítě po večerce
Pythagoras sčítal čtverce.
Počítal ten chlapeček
čtverce místo oveček.

Díky stroji mohl Watt
s ženskýma si užívat,
i když už byl velmi starý.
Stačilo mít dosti páry.

Od Newtona až po Einsteina,
splnili svou úlohu.
Jejich práce není tajná,
souhrn je zde na blogu.

Veršpohádky

Vyhrabány z popelnic
dětské paměťové skládky
snad rozjasní vaši líc -
říkám tomu veršpohádky.

Postavou jsem Budule,
břicho hladké, odulé,
líce taky žádnou vrásku.
Nasaďte si liščí masku,
kdo chce vozit na ocásku.

Sněhurce se vráska dělá,
klíče od sněžného děla
najít se jí nedaří.
Zklamáni jsou vlekaři.

Pokud jako bičem drábů
žena mrská jazykem,
zkusme svoji ježibabu
obestavět perníkem.

Koblížek šel do světa,
chudák bosý, nemá trepky.
Tak se dělá osvěta,
ano, o výhodách řepky!

Říkám si: princi, tak s touhou svou poper se,
střevíček z vybraných usní
ve spánku nasadit na nohu Popelce.
No tak už konečně usni!

Otesánek dneska řádí.
No ty vole, Otes,
dyť jsi svoje kamarády
sežral včetně protéz!

Uspávací kouzlo znám
i bez šípkového trní.
Když ji večer opíchám,
moje Růža dlouho chrní.

Vlk dí čepci od Karkulky,
která nese chleby babce:
Nechceš maso mezi půlky?
Ach, jak červená se sladce...

Dostatek krupice hlad sice zaplaší,
v básních i v sexu však střídmost je ctnost.
Když se nám rozvařil mozek až na kaši,
tu říct je načase: Hrnečku, dost!

IT poetika

S dámou zvanou Poetika 
v servrovně se Ajťák stýká, 
tvoří spolu párek 
zalezení za rack.

Jemným oparem výdechu klimatizace se chvějivě prodírá svit kontrolky požárního čidla, zatímco pod nohama křupe kabeláž.

Výkřiky osamělých srdcí protékající routerem neutlumí ani sebesilnější azbestová výplň protipožárních dveří serverovny.

Vystavovací mechanismus diskových hlav svými zoufale se opakujícími údery o zarážku jakoby krákal Nevermore...

Říkáme jí Databáze, hovoříme na ni dotazovacím a přikazovacím jazykem, a ani nás nenapadne něco říct jazykem děkovacím.

Nejrozpolcenější myšlenky vznikají po rozpojení mirroringu mezi levou a pravou mozkovou hemisférou.

Ve stínu kabelážového kapradí obrůstají paměťové moduly mechem pod výtrusy z žebroví chladiče muchomůrek.

Představte si, že na mne dnes začala drze hvízdat Fan Kontrola, jako kdybych byla nějaká teplá, postěžovala si matka Board.

Klid po orgasmickém zkratu narušuje pouze pípání záložního zdroje reagujícího na blackout.

Srdce konferenčního stolu zasedačky se v pondělí ráno dunivě rozbuší vibracemi mobilních telefonů náměstků pro věci víkendové.

Mailserver analyzující v přenášených zprávách divoké bouře emocí musí být stejnoměrným vánkem ventilátorů šíleně znuděn.

Rozčileně bublajíce narážejí poštovní holubi na dvířka voliéry nadepsané Spam.

Pavučina patchovacích kabelů je lapačem internetových snů.

Internet je ve skutečnosti plochá placka nesená čtyřmi slony stojícími na velké želvě.

Jako děti prstíkem po oroseném okně dychtivě jezdíme po skle tabletů, toužíce spatřit všechny krásy světa.

Nehet prsteníku melancholicky drnká po strunách čarového kódu na samolepkách s dívčími jmény zdobícími klávesnici.

Při vhodném naklonění proti světlu se i DVD plné depresivních prasáren dovede rozzářit duhovými barvami.

Pouze vzpomínky uložené na děrných štítcích přežijí elektromagnetický puls epileptických orgasmů.

Pod zrezivělým krytem bubnové tiskárny se vznášejí duchové všech těch nahých krásek, jejichž lascivní ASCII portréty kdysi tiskla.

S výrazem odevzdání ve tváři svých avatarů hledíme na okna v hospici života, čekajíce, zda smrt bude modrá.

Ležíce pod peřinou lehkými doteky svých myší oddalujeme chvíli, kdy nám v mozku naskočí screensaver.

Po zásunu velkokapacitního zařízení obrazovka ani nehlesla, jen se jí v koutku úst objevila bublina o hledání vhodného ovladače.

O hloubce našeho existencionálního zoufalství svědčí opotřebovanost klávesy Escape.

Aspoň o Dušičkách bychom měli z hrobu našich drahých disket omést zežloutlé děrné štítky a zbytky pásek naváté větrem času.

"Teď musíš být silný", šeptáme v těžkých životních situacích wifi signálu.

Jako vyhořelí milenci plouží se Pražané s mobilem v ruce stanicemi metra, hledajíce bod 3G.

Se sadistickým úšklebkem zapichují své PINy do trojklanného nervu bankomatů.

Když tiskárně našich vzpomínek dochází toner, při pokusu o nápravu budeme nespravedlivě očerněni.

Je nezáživné být laserovou tiskárnou a denně snídat zapečený válec namazaný papírovým jamem.

Chudák tvrdé Y musí být nešťastné, že si je Češi celý život pletou s jeho dvojčetem Z.

Fortran je starořečtinou počítačové renesance.

Je ráno. Nohama stírám ruby na kolejích.

Na zrcadlový displej v koupelně nám každé ráno promítají trailer jakéhosi hororu.

Pozor, vaše potence klesla pod 10 %, připojte prosím urychleně nabíječku.

Operační systém zjistil, že na ploše vašeho těla jsou nevyužívané orgány. Přejete si je odstranit?

Výbor z doteků

Vybrat z #rannipoezie

úkol dosti nesnadný je.

Jako důkaz pod deku

pošlu Výbor z doteků:

Každé ráno voskem včelím 

nakapaným v uších tmelím 

dilatační spáry času, 

zavrtaný v kanafasu.

Mám rád snění polobdělá, 

ležet v stínu jabloní. 

Je to první, co chci dělat 

hned, když budík zazvoní. 

Jedno děvče housle chystá,

druhé sténá z hoboje.

Já, ač nejsem bigamista,

ve snu měl jsem oboje.

Pokaždé, když na mne přichází dřímota,

doufám, že ve snu si doplním postupku 

krasavic, kterým jsem pronikal pod jupku.

Spánek je žolíkem v kanastě života.

S potencí se dá žít zdravě,

s její hladinou však kříž.

Mám ji vysoko, až v hlavě.

Jak ji dostat trochu níž?

Jde-li na mne druhá míza,

stesk a smutek na balkonu

natlačím do saxofonu

jako Simpsonovic Líza.

Když jdu k ženě pro výplatu, 

kredit strkám v její klín 

do štěrbiny ženkomatu. 

Nesmím zapomenout PIN.

Je-li láska pouhé lpění

či přilnavost dlaně k dlani,

napadá mne vysvětlení,

proč jsme, když se dostaví,

hnedka celí lepkaví

a jak děti upatlaní.

Otázky mám, které svědí.

V čem tkví krása ženských půlek?

V čekárně na odpovědi

dávno vystál jsem si důlek.

Svlékáš-li se z pyžama,

podobna jsi jarním loukám.

Tvář si kryju rukama,

skrz prsty však tajně koukám.

Potmě cítím vůni mejdla,

jak se s pižmem druží.

Chci si přečíst v písmu Brailla

tvoji husí kůži.

Prstík můj má touhy smělé,

cestovat chce po tvém těle.

Zcestovale hlesne,

že má touhy zcestné.

Cukráři jsou mistři doby,

obdiv skládám umělcům.

Z pralinek, jež vnady zdobí,

vyssávat chci jejich um.

Jsem rtěnkou do kapsy,

do něžných úst mě vem.

Nejhezčí makeup si

nakreslíš úsměvem.

Vůně tvá se vytrácí

pod klepadly Amorků,

když z nedělních matrací

práším lásku na dvorku.

Ačkoliv jsi osahaná

jako hmatník na kytaře,

melodie tebou hraná

vůbec nezní uchu staře.

Když znaven můj hlas v lože lehá

a omylem v něm zazní něha,

rychle hned zas běží skrejt se 

za chraplákem Toma Waitse. 

Ve šlépějích Shakespeara

taky v loži třesu kopím,

když se žena nevzpírá.

Neplechu s ní potom tropím.

Extáze nálože vpašuji na lože 

pod povlečení. 

To kdyby má milá odpověď mámila, 

jak si jí cením.

Rozpustit cop mě nech. 

V prstovém vísku 

topit se ve vlasech, 

tekutém písku. 

S černovláskou užít špásu 

nikdy nemám zábranu. 

Drobě housku jejím vlasům, 

vykrákám ji za vránu.

Cukrovou vatu tvých vlasů 

v podobě beránka spasu. 

Beran pak změní se na vlka 

a v jeho rouše tě potrká.

Chci tvou Plochou vlasů plout,

ikonky ti rozcuchat,

fontem Courier New Bold

šeptat přitom do ucha.

Kožíšek máš drsnosrstý,

ukaž mi ten od své číči.

Já se do něj dvěma prsty

digitálně podepíši.

Když má drahá nemá stání,

básniček se domáhá,

věnujem se veršování

vysvlečeni donaha.

Před spaním když žena zkusí

pošimrat mi vlásky čtečkou,

ráno z prostěradla čtu si

román plný lásky s tečkou. 

Koukám zpod přivřených víček

na ženu, co vedle dřímá.

Je to nejspíš moje vina,

že má na košilce flíček.

Při večerním obejmutí

do strojku, jenž plní spánek

sladkým sněním, zasunu ti

jeden čerstvý monočlánek.

Ráno jsou mé rýmy zvadlé,

nezlobte se na mne, paní,

za skvrnu na prostěradle,

jež zbyla po veršování.

Earl Gray je v porcelánu.

S elegancí slůněte

šátrám po něm dřív než vstanu,

nadechnuv se vůně thé.

Po ránu z balkonu k sluníčku čichám rád,

mrazivý vzduch voní kořením kouře.

Ospalci zpod peřin volají: Jde sem smrad!

Já si však lebedím, oči své mhouře.

Dík vynálezu Arabů

se ráno z peřin vyhrabu.

Jen se zubať z vůně kafe,

elektrokardiografe!

Když zazní vůně expresa,

tu jazyk v puse zaplesá

a k tanci vzbudí ránospáče,

vyzvav šálkem kávy k čače.

Jitřenky svíce knot celou noc hořící 

přicházím, lásko má, s kávou a skořicí, 

s podnosem v náručí 

já, tvůj mnich kapučín.

Brouskem přejeď ostří

svého jazyčného meče,

pak mi talíř prostři,

na nějž kapka smíchu steče.

Snídani chci v postelíčku!

Neznám věru lepší krmi,

než miláčka na hniličku.

Rohlík křupavě se strmí

namazaný do užasla

máslem z krávy, která spásla

z čtyřlístku mateřídoušku

a teď láteří mi v oušku,

že zas stoupne cholesterol.

Jen blázni si rozestelou

v prostěradle bez poskvrnky,

aniž deset deka šunky

oblažilo jejich pysky.

K tomu dva oříšky z lísky,

kapučíno, které pění,

a na závěr - přitulení.

Neodstraním třísku tvou,

jen ji ve svých očích nech.

Trám v tom mém je výdřevou

šachty v hloubce vzpomínek.

Kremace je cestou k ráji,

ve kterém jsme všichni nazí.

Jako Kolja rád si hraji

s kalhotkama barvy sazí.

Vůni kočičího zlata 

ve vlasech mi vítr větří. 

Má hlava jest nebohata, 

jako Vševěd češu své tři.

Když vrásky na čelo nám klepou

a tíha dává zabrat vnadě,

vzpomínky jsou izolepou,

jež nás drží pohromadě.

Ač adepti jsme hřbitova,

o nás každý dobrák ví,

že nepřestanem veršovat

položeni do rakví.

Zkouška sirén

Tento týden mnohý chvastoun
ukazuje nový iPhone.
Na můj mobil seniora
koukají se přitom shora,
prý je to věc statusu.

Já mám ten svůj od Rusů,
snobi děsem oněmí,
když se ozve zvonění.
Jenom já jsem nerozčilen,
mám v něm totiž zkoušku sirén.

Zrnko vánoc

Čas je zrnko změřitelné,
 jež se sype z makovice.
 Mlýnkem přesýpacích hodin melme
 náplň buchet našich činů,
 starou moudrost babiččinu:
 vzácný je čas, když jsme spolu
 u ozdobeného stolu,
 vzájemně se milujíce.

Balicí manuál

Pokud jsi, hošíku, ve věku mladém,

při řeči s děvčaty podoben oslovi,

názorné příklady najdeš zde skladem

jak zapříst rozhovor, jak dívku oslovit.

Slečno, vy jste Nový svět,

lákavá jak zlata kus.

Přes Atlantik chtěl bych jet,

být váš Kryštof Kolumbus.

Slečno, jste vzor elegance,

vidím ve vás princezničku.

Pojďte se mnou ke studánce,

s malým princem, pomaličku.

Slečno, jste můj šálek čaje,

svíravá jen maloučko.

Jemně třemi prsty zkraje

uchopím vás za ouško.

Slečno, malá Alenko

v říši divů za zrcadlem,

jak hedvábné vlákénko

chci se protkat vaším prádlem.

Slečno, alarm ve mně houká,

opojně jste mladičká.

Kdybych policistům foukal,

zezelená trubička.

Slečno, vaše odvěsny

způsobují mokré sny,

přepínají střelce.

Pojďme sečíst čtverce!

Slečno, mám hlad vitriolu

a vám zase chybí něha.

Zbavujme se zásad spolu,

zneutralizujme pH!

Slečno, pojďme si teď hrát

na drzého nezbedu.

Chci vás prsty ovládat

jako displej iPadu.

Slečno, do výčtu mých kvalit

patří to, že umím balit.

Mám i trávu (dvě tři deka).

Chcete vidět mého špeka?

Slečno, vy už nejste dítě!

Nádherně se vyvíjíte,

ustálím vás v sirnatanu.

Pojďte, napustím vám vanu.

Slečno štíhlá jako tyčka,

chci být hasič, jenž vás hýčká.

Při požáru po vás sjíždí

od krku až dolů k hýždi.

Slečno, ctnostná Jano z Arcu,

lákáte jak čerstvý rohlík.

K hotdogu je třeba párku,

ten můj bychom zkusit mohli.

Slečno, jsem z vás opojen, 

jste má švestka a já vosa. 

Teď už mi jde o to jen, 

kudy do vás vnořit sosák. 

Slečno, věřte, nechci vás

nijak nutit do striptýzu,

obdivuji však váš pas.

Smím vám do něj dát své vízum?

Slečno, vidím květy růst

na úsměvu rozpustilém.

Popráším vám bliznu úst

jako motýlek svým pylem.

Slečno, jste-li na mé hrudi

jako metál připjata,

hned to ve mně touhu vzbudí.

Pojďme vzývat Priapa!

Slečno, buďte koňskou stájí

mému závodnímu oři.

Žíly se mu napínají

touhou, že se do ní vnoří.

Slečno, s láskou hledím rád

ženám do tváře.

Naučím vás milovat

misionáře.

Slečno, buďte garáží

zámožného lorda,

do níž denně zaváží

luxusního Forda.

Slečno, hra se na vás chystá:

budu iluzionista.

Přeříznu vás střelhbitě,

a vy potom zmizíte.

Slečno, chtěl bych s vámi spát.

Nedělejte grimasu,

stačí se jen pousmát

na znamení souhlasu.

Bulhimeriky

Na letišti v Burgasu 
koukají mi do pasu. 
Být tak muslim, 
to by, myslím, 
svléknuli mne do pasu.

Bulharskou dívčinu tmavou
chtěl jsem si malovat nahou
při světle svic.
Neřekla nic,
jen pořád kroutila hlavou.

Holky na Slunečném pobřeží
rády si ve vedru poleží
nahoře bez.
Trpím jak pes,
studené pivo však osvěží.

Zralá žena ze Sofie
rohlíkem se neopije,
zato výská,
když se pliska
do jejího hrdla lije.

Změna v initiáři,
jsou to lháři, Bulhaři!
Bylo marný
jet do Varny,
piko se tam nevaří.

Pařeniště

Svoje malá štěstíčka
pěstuju si v pařeništi.
Ten, kdo si je nehýčká,
nezalévá, šetří hnojem,
ochuzen je o ten dojem,
když mu na kolenou piští.