Sbohem, časové znamení.

A teď si necelé půl minuty počkáme na časové znamení.

Jako mladý fanda přesného času jsem často při této větě držíval prst nad tlačítkem svých hodinek, abych ho stiskl přesně při šestém pípnutí, kterým astronomický ústav prostřednictvím rozhlasu a televize synchronizoval naše životy. Vždy jsem přesně věděl, o kolik sekund týdně se mé hodinky předbíhají. Z počtu dní uplynulých od jejich posledního seřízení jsem pak lineární aproximací vypočítal aktuální odchylku a byl tak kdykoli schopen stanovit čas na vteřinu přesně. Spolužáci před koncem vyučovací hodiny s povděkem kvitovali mé polohlasné odpočítávání sekund zbývajících do zvonění. Sice to jinak k ničemu praktickému nebylo, ale ten pocit přesného ukotvení v jednom konkrétním bodě časoprostoru nebyl nepodobný zážitkům dobyvatelů severního pólu, učinivších si s Polárkou v nadhlavníku špičkou lyžařské hole ve sněhu značku.

Dnes už pro mne potřeba znalosti přesného času není tak palčivá, spíše se těším, až budu moci odložit své třicet let staré digitálky a začnu se řídit výhradně hodinami biologickými. Možná taky proto, že s rozvojem vynálezů, jako jsourádiem řízené budíky, počítače synchronizované protokolem Network Time a chytrá přenosná zařízení získávající časové informace z mobilních a družicových sítí, přestala být znalost přesného času exkluzivním statkem. Může se ale stát, že se baterie vybije, gadget porouchá, ocitneme se mimo dosah signálu. Role rozhlasového a televizního šíření přesného času byla důležitá, těch šest stomilisekundových pípnutí na kmitočtu 1 kHz se výborně neslo i na větší vzdálenosti a k jejich příjmu nebylo potřeba nic jiného, než obyčejné lidské ucho. Stačilo, aby v horkém odpoledni nechali v některé chalupě otevřená okna anebo někdo poslouchal na dece tranzistorák, a znamení přesného času nás dostihlo i na nafukovacím lehátku uprostřed rybníka.

Pokrok spěje dál, televizní a zanedlouho i rozhlasové vysílání bude kompletně převedeno na digitálně šířená data. Komprimovaný digitální signál ale nelze pouštět do reproduktoru hned jak přijde z antény, DBT tuner musí nejprve několik sekund ukládat přijatá data do vyrovnávací paměti, než je schopen blok dekódovat do analogového tvaru a přehrát. K tomu se přičítá obdobné zpoždění vznikající při kódování zvuku z mikrofonu na vysílací straně. Můžeme si to vyzkoušet, pokud bychom současně naladili třeba Radiožurnál na klasickém FM rádiu a k tomu si tentýž program pustili z přijímače digitálně vysílaného multiplexu. Časový posuv digitálního vysílání běžně dosahuje dvě tři sekundy, u televize i více. Sice se tím odstraní nebezpečí rozpískání zpětnou vazbou během přímých vstupů posluchačů do vysílání, ale totální digitalizace, zejména přechod rozhlasu na T-DAB, s sebou nese dva závažné důsledky:

1. Konec živého vysílání. Posluchači u analogových přijímačů mohli slyšet zpěváka či sportovního komentátora dokonce o zlomek vteřiny dříve, než se zvuk donesl k účastníkům na opačném konci sálu nebo stadiónu. Digitální posluchači už se tím pochlubit nemohou. Obecně akceptovaný časový posuv digitálního vysílání může být navíc lákavý pro cenzory s prstem na tlačítku MUTE, kteří ve studiu slyší obsah vysílání nezpožděně a mají tak možnost vynechávat z "živě" vysílaných projevů věty a slova, která...nechtějí slyšet. Ukázku, jak se to dělalo ještě v analogové éře, jsme viděli v americkém filmu Kozoroh 1.
2. Konec vysílání přesného časového znamení. Nezanedbatelné zpoždění při kódování digitálních dat brání distribuci přesného času tímto tradičním informačním kanálem. Moderátoři nám sice budou stále hlásit, kolik ukazují hodiny ve studiu, ale skutečně přesný čas si tím nenastavíme.

Za vlády komunistů jsme říkali o státním rozhlase a televizi, že kromě výmyslů a lží občas vysílají i zprávy polopravdivé (předpověď počasí) a také informace pravdivé (hlášení přesného času). Obávám se, že období těch posledně jmenovaných pomalu končí.