Ave Blogger, posterioturi te salutant

Vypnutí Posterous.com ohlášené na konec dubna 2013 přidělalo více než milionu jeho uživatelů starosti s migrací. 

Konkurenční blogovací systémy se snaží nalákat zrazené posterousany pomocí skriptů usnadňujících migraci, ale není to úplně bezproblémové: posthaven.com je placené a dosud není zprovozněno, migrace na squarespace.com má ve bezplatné verzi omezení na 20 příspěvků, automatizovaný přechod  na tumblr.com je beznadějně zahlcený a navíc neumí přenášet komentáře, snad jedině  wordpress.com má dobře vyřešený import, jak informuje misantrop.info.

Posterous umí exportovat kompletní obsah po přihlášení do Space pomocí tlačítka Request Backup, které vyrobí komprimovaný soubor obsahující celý blog včetně komentářů, obrazových a zvukových souborů. Problém je ale s češtinou. Zatímco na (dosud fungujícím) webu je použito správné kódování UTF-8, v exportovaných popisných souborech formátu XML jsou české znaky převedeny na HTML entity, například dlouhé měkké í je nahrazeno za í. To by ještě nemuselo vadit, ale při generování exportního souboru "wordpress_export_1.xml" mně Posterous nahradil entity dvojicí otazníků ??, takže po jeho importu do Wordpressu jsou česky psané příspěvky nepoužitelné. Tím padla i možnost migrace do jiných systémů, které využívaly WP jako přestupní stanici. Nakonec jsem se proto rozhodl pro manuální transfer jednoho příspěvku za druhým na blogger.com. Kupodivu to nebylo tak pracné, jak jsem očekával.

Blogger poskytuje možnost publikování pomocí vestavěného WYSIWYG editoru, anebo přímou editací HTML (režimy Napsat / HTML). Na webu Posterouse jsem myší vybral kompletní příspěvek a přes schránku Windows jej vložil do WYSIWYG editoru systému Blogger. Kromě formátovaného textu se tak přenesly i všechny vložené obrázky, videa a zvukové podcasty včetně apletů pro jejich přehrávání. Zbývalo nastavit datum publikování podle originálního příspěvku, doplnit štítky a vyřešit transport případných komentářů u původních článků. Ty jsem nakonec taky hromadně přenesl včetně data a přezdívky autora  přes clipboard do prvního mnou ručně vloženého komentáře na Bloggeru. Pořád lepší než automatická migrace komentářů do Wordpressu, která většinu komentujících rozpoznala jen jako Anonymous.

Takže hotovo, toto je poslední posterousí příspěvek a web vitsoft.posterous.com byl v únoru 2013 zkopírován
na novou adresu pavel-vitsoft-srubar.blogspot.cz 

Na Posterous se nezlobím, aspoň nám svým exitem připomenul, že není dobré nosit všechna vejce v jednom košíku a spoléhat se na nepomíjivost internetových služeb, cloudů, pevných disků a života vůbec.

Nevěřím ani té statistice, kterou jsem si sám naprogramoval

Nechci tvrdit, že všechny zveřejněné průzkumy popularity presidentských kanditátů jsou zmanipulované, ale pokud není zaručeno, že každý dotazovaný hlasoval právě jednou, a že demografická struktura vzorku dotazovaných osob odpovídá jejich zastoupení v celé množině oprávněných voličů, nemá taková statistika téměř žádnou prognostickou váhu.

Naprogramoval jsem předvolební průzkum na intranetu našeho podniku a dosavadní výsledky mě nijak netěší. Odpovídali pouze ti zaměstnanci, kteří mají přístup k počítači a kteří byli ochotni se zalogovat a anonymně odpovědět, takže to zdaleka není reprezentativní vzorek voličské základny. Ale aspoň mám jistotu, že výsledky nebyly uměle naklikány a že nikdo nehlasoval dvakrát.

Nízká vypovídací schopnost průzkumů ovšem neznamená, že nás nemohou podvědomě ovlivňovat. To ale rozhodně nebylo mým cílem. Naopak, snažím se nebrat výsledky anket na vědomí a rozhodnout se spíše podle  charakteristik a charakteru kandidátů. Dobrou pomůckou by mohla být http://volebnikalkulacka.cz/volba-prezidenta-cr-2013/ jenže kdo zaručí, že budoucí president zůstane věrný zásadám, které ve svých odpovědích zastával(a)? Zklamaní voliči TOP09 by mohli vyprávět.

Takže fakt nevím. Čert nám byl tu přímou volbu presidenta dlužen.

Výbor z doteků

Vybrat z #rannipoezie

úkol dosti nesnadný je.

Jako důkaz pod deku

pošlu Výbor z doteků:

Každé ráno voskem včelím 

nakapaným v uších tmelím 

dilatační spáry času, 

zavrtaný v kanafasu.

Mám rád snění polobdělá, 

ležet v stínu jabloní. 

Je to první, co chci dělat 

hned, když budík zazvoní. 

Jedno děvče housle chystá,

druhé sténá z hoboje.

Já, ač nejsem bigamista,

ve snu měl jsem oboje.

Pokaždé, když na mne přichází dřímota,

doufám, že ve snu si doplním postupku 

krasavic, kterým jsem pronikal pod jupku.

Spánek je žolíkem v kanastě života.

S potencí se dá žít zdravě,

s její hladinou však kříž.

Mám ji vysoko, až v hlavě.

Jak ji dostat trochu níž?

Jde-li na mne druhá míza,

stesk a smutek na balkonu

natlačím do saxofonu

jako Simpsonovic Líza.

Když jdu k ženě pro výplatu, 

kredit strkám v její klín 

do štěrbiny ženkomatu. 

Nesmím zapomenout PIN.

Je-li láska pouhé lpění

či přilnavost dlaně k dlani,

napadá mne vysvětlení,

proč jsme, když se dostaví,

hnedka celí lepkaví

a jak děti upatlaní.

Otázky mám, které svědí.

V čem tkví krása ženských půlek?

V čekárně na odpovědi

dávno vystál jsem si důlek.

Svlékáš-li se z pyžama,

podobna jsi jarním loukám.

Tvář si kryju rukama,

skrz prsty však tajně koukám.

Potmě cítím vůni mejdla,

jak se s pižmem druží.

Chci si přečíst v písmu Brailla

tvoji husí kůži.

Prstík můj má touhy smělé,

cestovat chce po tvém těle.

Zcestovale hlesne,

že má touhy zcestné.

Cukráři jsou mistři doby,

obdiv skládám umělcům.

Z pralinek, jež vnady zdobí,

vyssávat chci jejich um.

Jsem rtěnkou do kapsy,

do něžných úst mě vem.

Nejhezčí makeup si

nakreslíš úsměvem.

Vůně tvá se vytrácí

pod klepadly Amorků,

když z nedělních matrací

práším lásku na dvorku.

Ačkoliv jsi osahaná

jako hmatník na kytaře,

melodie tebou hraná

vůbec nezní uchu staře.

Když znaven můj hlas v lože lehá

a omylem v něm zazní něha,

rychle hned zas běží skrejt se 

za chraplákem Toma Waitse. 

Ve šlépějích Shakespeara

taky v loži třesu kopím,

když se žena nevzpírá.

Neplechu s ní potom tropím.

Extáze nálože vpašuji na lože 

pod povlečení. 

To kdyby má milá odpověď mámila, 

jak si jí cením.

Rozpustit cop mě nech. 

V prstovém vísku 

topit se ve vlasech, 

tekutém písku. 

S černovláskou užít špásu 

nikdy nemám zábranu. 

Drobě housku jejím vlasům, 

vykrákám ji za vránu.

Cukrovou vatu tvých vlasů 

v podobě beránka spasu. 

Beran pak změní se na vlka 

a v jeho rouše tě potrká.

Chci tvou Plochou vlasů plout,

ikonky ti rozcuchat,

fontem Courier New Bold

šeptat přitom do ucha.

Kožíšek máš drsnosrstý,

ukaž mi ten od své číči.

Já se do něj dvěma prsty

digitálně podepíši.

Když má drahá nemá stání,

básniček se domáhá,

věnujem se veršování

vysvlečeni donaha.

Před spaním když žena zkusí

pošimrat mi vlásky čtečkou,

ráno z prostěradla čtu si

román plný lásky s tečkou. 

Koukám zpod přivřených víček

na ženu, co vedle dřímá.

Je to nejspíš moje vina,

že má na košilce flíček.

Při večerním obejmutí

do strojku, jenž plní spánek

sladkým sněním, zasunu ti

jeden čerstvý monočlánek.

Ráno jsou mé rýmy zvadlé,

nezlobte se na mne, paní,

za skvrnu na prostěradle,

jež zbyla po veršování.

Earl Gray je v porcelánu.

S elegancí slůněte

šátrám po něm dřív než vstanu,

nadechnuv se vůně thé.

Po ránu z balkonu k sluníčku čichám rád,

mrazivý vzduch voní kořením kouře.

Ospalci zpod peřin volají: Jde sem smrad!

Já si však lebedím, oči své mhouře.

Dík vynálezu Arabů

se ráno z peřin vyhrabu.

Jen se zubať z vůně kafe,

elektrokardiografe!

Když zazní vůně expresa,

tu jazyk v puse zaplesá

a k tanci vzbudí ránospáče,

vyzvav šálkem kávy k čače.

Jitřenky svíce knot celou noc hořící 

přicházím, lásko má, s kávou a skořicí, 

s podnosem v náručí 

já, tvůj mnich kapučín.

Brouskem přejeď ostří

svého jazyčného meče,

pak mi talíř prostři,

na nějž kapka smíchu steče.

Snídani chci v postelíčku!

Neznám věru lepší krmi,

než miláčka na hniličku.

Rohlík křupavě se strmí

namazaný do užasla

máslem z krávy, která spásla

z čtyřlístku mateřídoušku

a teď láteří mi v oušku,

že zas stoupne cholesterol.

Jen blázni si rozestelou

v prostěradle bez poskvrnky,

aniž deset deka šunky

oblažilo jejich pysky.

K tomu dva oříšky z lísky,

kapučíno, které pění,

a na závěr - přitulení.

Neodstraním třísku tvou,

jen ji ve svých očích nech.

Trám v tom mém je výdřevou

šachty v hloubce vzpomínek.

Kremace je cestou k ráji,

ve kterém jsme všichni nazí.

Jako Kolja rád si hraji

s kalhotkama barvy sazí.

Vůni kočičího zlata 

ve vlasech mi vítr větří. 

Má hlava jest nebohata, 

jako Vševěd češu své tři.

Když vrásky na čelo nám klepou

a tíha dává zabrat vnadě,

vzpomínky jsou izolepou,

jež nás drží pohromadě.

Ač adepti jsme hřbitova,

o nás každý dobrák ví,

že nepřestanem veršovat

položeni do rakví.

Hotel Internetional

Ty tříhvězdičkové hotelové pokoje jsou všechny na jedno kopyto. Postel, šatník, stolek,  židle, křeslo. Ani jsem nevybaloval, jenom zapnul televizi, svalil se na lůžko a lehce se zasnil. Malá obrazovka laciného televizoru se pod mými přivřenými víčky začala najednou rozmazávat a zazdálo se mi, že program vlastně běží v okně velkého LCD monitoru. 

Že by se standardním vybavením hotelových pokojů stal místo televizoru počítač?

To už jsem si přisedl ke stolku a začal ten zázrak zkoumat zblízka. Přívodní kabely monitoru mizely v zamčené skříňce, kde byl patrně ukryt počítač. Kromě nich ještě ze skříňky vyvěraly přívody ke klávesnici, myši, mikrofonu a k malé krabičce, na které jsem rozpoznal konektor USB, zdířku pro sluchátka, potenciometr hlasitosti a zapuštěné tlačítko s označením RESET.

Zkusil jsem kliknout na ikonku televize a vida, namísto obvyklé hotelové směsi CNN a několika německých komerčních stanic mám náhle výběr z desítek kanálů internetových televizí, ze kterých mohu volit podle názvu, žánru nebo jazyka. Ještě větší výběr je u sousední nabídky internetových rádií. Co tu máme dál? Volba jazykové verze operačního systému, kalkulačka, nějaké počítačové hry, budík, u kterého si mohu nastavit, zda chci být probouzen ptačím švitořením, ezoterickou hudbou nebo třeba policejní sirénou. Ke čtení je na výběr řada elektronických knih, i když vesměs jen starší tituly s expirovanými autorskými právy. Okénko webkamery nabízí živý pohled do hotelové restaurace, recepční haly, hotelového parkoviště. Pomocí VoIP bych mohl bezplatně zatelefonovat kolegovi ze sousedního pokoje, na recepci nebo do restaurace, zarezervovat si stůl a možná i s předstihem objednat nějakou minutku. Hovory do venkovních sítí už jsou za poplatek, který se připisuje k mému účtu. Klikám na svůj účet a hned vidím, kolik zbývá zaplatit. V aplikaci pokojové služby si mohu vyžádat nebo naopak odvolat návštěvu pokojské s čistými ručníky a vysavačem. Sousední ikonkou se dostávám do rezervačního systému, stejného, jakým jsem si v tomto hotelu před týdnem přes internet objednával nocleh. Vidím, že stále mají několik míst volných, takže bych si mohl přímo ze svého pokoje zařídit prodloužení pobytu.

Teď mě napadá, že jsem se nikde nemusel v počítači identifikovat ani zadávat žádné heslo. Rezervační systém zřejmě poznal, že s ním komunikuji z pokoje 123 a z databáze si zjistil, kdo v něm dnes bydlí.

Neodolal jsem a hrotem tužky stiskl RESET. Po restartu se na chvíli zobrazila možnost namísto normálního pokračování zvolit kompletní reinstalaci. Aha, takže kdybych si něco na počítači pokazil nebo zaviroval, stačí reinstalovat a on se zase obnoví do počátečního stavu.  Když po odjezdu hosta pokojská převléká postel, patrně po něm také zároveň reinstaluje jeho PC. Ani to netrvalo příliš dlouho a ničím mě neobtěžovalo, zřejmě mají připraven kompletní obraz disku, společný pro celý hotel. Individualizovat operační systém pro konkrétní pokoj taky nebude problém, stačí podle MAC adresy nebo CPUID vyhledat v tabulce přidělenou IP adresu, název počítače, číslo pokoje.

Pokračuji dál v prohlídce nabídek. Je tady předinstalovaný mailový klient, schránka má adresu room123@HotelInternetional.cz a dokonce v ní mám novou poštu, personifikovaný uvítací mail od vedení hotelu. Asi abych mohl známým poslat fotky z adresy hotelu a tím mu dělat propagaci. No ale já nejspíš zůstanu u svého freemailu dostupného přes webové rozhraní. Na liště prohlížeče vidím užitečné odkazy, jako předpověď počasí, mapu, jízdní řády, a také odkazy na služby a podniky v okolí, které za to nejspíš majiteli hotelu platí nějaké drobné. Hlavně se ale prohlížečem dostanu ke všem svým rozpracovaným dokumentům, které jsem prozřetelně umístil do cloudu. 

Pro řadu zákazníků bude lákavá možnost na dovolené i na pracovní cestě surfovat na velké obrazovce a nemuset s sebou vláčet laptop s nabíječkou. Hotel, který takovou službu nabízí, tím u nezanedbatelné části klientely získá konkurenční výhodu.

Počítač připojený k internetu tedy za srovnatelnou cenu nahradí televizní a rozhlasový přijímač, telefon, hodiny, knihovničku včetně obligátní Gideonovy bible, službu buzení, tištěné provedení hotelových řádů a propagačních materiálů, a k tomu nabídne množství nových netradičních služeb nejen hostům, ale i technickému zázemí hotelu. Trvale zapnutý online počítač v každém pokoji může zjednodušit dodatečné připojení čidel požáru, průchodu dveřmi, programovatelné měření a nastavování pokojové teploty,  kontrolu integrity sebe sama.

Pravda, hotel bude vyžadovat širokopásmové připojení k internetu a vybudování  datové sítě taky něco stojí. U nově rekonstruovaných budov se ale zase může ušetřit na anténních, telefonních a signalizačních rozvodech. Značnou úsporu představují také koncesionářské R-TV poplatky, které se za příjem internetem šířeného vysílání neplatí.

Jestliže je vybavení hotelů počítači oboustranně výhodné, proč je dosud tak málo rozšířeno? Provozovatele hotelových zařízení bych z toho neobviňoval, jejich znalosti informační techniky jim zpravidla stačí nanejvýš k potvrzení mailem došlé rezervace. Asi u nás chybí dodavatel, který by hoteliérům komputerizaci nabídl, nejlépe jako kompletní službu zahrnující dodávku počítačů, zasíťování, kustomizaci systému a webové prezentace, zaškolení, servis.

Anebo to možná zatím jenom žádného nenapadlo.

Zkouška sirén

Tento týden mnohý chvastoun
ukazuje nový iPhone.
Na můj mobil seniora
koukají se přitom shora,
prý je to věc statusu.

Já mám ten svůj od Rusů,
snobi děsem oněmí,
když se ozve zvonění.
Jenom já jsem nerozčilen,
mám v něm totiž zkoušku sirén.

Chvála spojitosti

Hladké oblé křivky jsem míval vždycky rád, prý už jako kojenec. Jakmile jsem se naučil pobíhat po vlastních nohou, pocit bezpečného světa se rozplynul na ostrých hranách nábytku, které jsem se marně snažil otupit svým čelem. V pubertě mě stejně bolestně začalo znepokojovat, když ploché útvary na tričkách spolužaček byly náhle narušeny hrbolkem. O pár let později jsem se naučil rozpoznávat kvalitu křivek pomocí matematického aparátu. Hladká křivka se prozradila tím, že měla spojitou první derivaci. Analýza matematických křivek pomocí diferenciálního počtu nebyla ani zdaleka tak zábavná, jako zkoumání oblin rýsujících se pod šaty obou studentek, které jsme tenkrát v ročníku měli, ale aspoň nám dala povědomí, že krása oblých tvarů je exaktně měřitelná a že přírodní funkce jsou spojité.

Bohužel se v byznysu pohybuje spousta lidí, kteří na rozdíl od blobotvůrce Kaplického preferují nespojitosti. Při odletu na dovolenou nás nepotěšila novinka Travel Servisu spočívající v omezení povolené hmotnosti zavazadla z loňských dvaceti na 15 kg. Při překročení třeba jen o půl kila se vybírá doplatek 750 Kč. To si pak našinec musí řádně rozmyslet, zda se za takovou cenu vyplatí mít v kufru plechovku Prazdroje navíc, anebo jestli raději kupovat domorodé patoky na místě. Letištní odbavovačku přitom neobměkčíte ani svou souchotinářskou hubeností (teď nemluvím o sobě), zatímco vedle stojící tlouštík se vesele směje, že jeho zavazadlo limity nepřekračuje.
Co kdyby raději sečetli hmotnost kufru, příručního zavazadla a samotného prasažéra včetně obsahu jeho kapes, a teprve když součet překročí určitou mez, lineárně účtovali příplatek za kila navíc? Spojité odstupňování příplatku bychom pociťovali jako spravedlivější, nemuseli bychom se stresovat při balení a jako vedlejší efekt by to možná cestující motivovalo k hubnutí.

Otřesným příkladem nespojitosti je způsob zpoplatnění jízdy po dálnicích. Z odstupňování ceny dálniční známky za 10, 31 a 427 dní (310, 440 a 1500 Kč) se dá odvodit cena za užívání dálnice asi 3 Kč/den plus fixní částka za výrobu a distribuci známky kolem 290 Kč. Motorista, který použije dálnici svátečně několikrát do roka, tak zaplatí v součtu stejnou cenu, jako každodenní dojížděč do práce. Kéž by tak ztrojnásobili poplatek ze tří na deset korun denně, rád bych tu desetikačku na rozvoj dálniční sítě při každé jízdě autem věnoval. Samozřejmě by se zaplacení nemohlo prokazovat každodenně přelepovanými drahými známkami na čelním skle, které beztak ani dalekohledem vyzbrojený policista není schopen za jízdy zkontrolovat. Ale když zvládají ověřovat seřízenost emisí a zaplacení povinného ručení, nějaký způsob kontroly by se našel, stejně jako se s kontrolami placení jízdného musejí vypořádat všechny dopravní podniky.
Dejte mi zlomek ze 700 miliónů alokovaných na výrobu dálničních nálepek a uspořádám internetový brainstorming, ze kterého vyplyne mnohem lacinější a spravedlivější systém dálničních plateb, když už nelze tyto poplatky zahrnout do spotřební daně z pohonných hmot.

Správným směrem nakročil Vodafone se svou Velkou srpnovou tarifní revolucí s účtováním po sekundách namísto dosavadních 60+1. Jenže který ajťák ještě dneska telefonuje přes GSM? Za data v netarifním programu Divoká karta stále platíme 25 Kč za každých započatých 24 hodin.
Pokud by zdražili třeba na dvojnásobek, ale se spojitějším účtováním 2 Kč za hodinu, určitě bych to mimo dosah WiFi začal využívat. To by teprve byla revoluce.

Vážení cenotvůrci, účtujte prosím stejně jako hokynáři za zboží plynule a spojitě, s tak malou granularitou, jaká je ještě technicky rozumná. My spotřebitelé vás za to budeme mít radši, a na tom se dá vydělat nejvíc.

Proč došlo k Cimrmanovi právě v Čechách?

Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let sice neubralo na absurditě mnoha reálií, na které obyvatelé socialistického Československa v každodenním životě naráželi, ale umožnilo o nich alespoň hovořit a dokonce se jim i zasmát. Když mohl rozhlas zprostředkovat přímé přenosy z fotbalových utkání, proč by nemohl stejně tak přinést reportáž ze synchronizovaného plavání akvabelek? Situaci, kdy došlo k narušení jejich uměleckého vystoupení žabincem vyrašivším na hladině bazénu, pak většina posluchačů konfrontovaná s každodenní realitou ani nepovažovala za něco mimořádného. Není divu, že se v takovém společenském podhoubí dobře dařilo absurdním mystifikacím.

Pojem "mystika" označuje dotek něčeho tajemného, transcendentální zkušenost oproštěnou od rušivých smyslových vjemů. Mystifikací pak rozumíme záměrné působení, jehož cílem je poskytnout příjemci duchovní prožitek spočívající v proniknutí do tajemna, ať již skutečného či fiktivního, uměle vytvářeného mystifikátorem. Jedná-li se o mystifikaci hromadnou, přistupuje k tomu navíc u mystifikanců pocit spiklenectví vyvolaný společným sdílením tajemství. Že jsou přitom přiváděni v omyl, není podstatné.

Čím to je, že se tak rádi necháváme beztrestně mystifikovat? Snad proto, že vyvolané pocity sounáležitosti přetrvávají navzdory tomu, že se mystifikace ukázala býti falešnou. Při sledování filmu si divák také uvědomuje, že hrdinové na plátně umírají jen jako a po natočení záběru si ve skutečnosti smyli umělou krev a šli do bufetu na chlebíček. Přesto ale emoce, které v člověku dílo vyvolává, jsou zcela skutečné.

Zatímco šebánkovské křídlo po uměleckém rozkolu v roce 1969 používá Cimrmanovo jméno především k rozvíjení slovního eskamotérství v samostatně stojících skečích, jež vyvrcholí v devadesátých letech šemanovickými Salóny, autorská dvojice Smoljak a Svěrák odkrývá v Járovi Cimrmanovi ucelenou osobnost a budování jejího kultu zcela podřizuje obsah divadelních seminářů. Přestože se ani oni neubrání občasnému sklouznutí k verbálnímu klaunství, jejich koncepce kompaktního obrazu Mistra a jeho postupného odkrývání se ukazuje jako životnější a Šebánkovci mohou jen pozorovat, jak jim smoljakovsko-svěrákovské křídlo mává na rozloučenou a brzy je nechávají daleko před sebou.

V čem spočívá úspěch cimrmanovského divadelnictví? Především se nebojí zesměšnit sami sebe. Sebeironie samozřejmě není vynálezem cimrmanovců, avšak je u nich zcela originálně rozvinuta. Nedělají si legraci z vlastní hlouposti či neznalosti, ale naopak, ironizují svůj vědecký zápal. Typickým příkladem budiž patetická recitace Cimrmanova dopisu Stanko Milovičovi. Rovněž obětavost při rekonstrukci některých her je až dojemná. Vidět např. režiséra Smoljaka, kterak navzdory pokročilému věku tančí před zaplněným hledištěm kankán, je divadelní zážitek, na který je těžké zapomenout.

Adorace vědeckých metod a jejich nekritické přejímání, zejména těch ze Sovětského svazu, byla pro poválečnou československou společnost typická. Divadlo Járy Cimrmana si přitom nedovolilo tento trend kritizovat. Namísto toho důsledným využíváním obdobných metod na jevišti nechává diváka, aby si sám uvědomil absurditu doby. Ne každý divák to ovšem takto chápal, ať již ze zaslepenosti nebo hlouposti, jak je ilustrováno ve filmu Nejistá sezóna na kulturní referentce odmítající vědecky přesný popis meteorologické situace.

Do hry je často zapojováno hlediště, k němuž se například krátkozraký Bystrozraký obrací jako na malé návštěvníky pohádkového představení. Recitaci Cimrmanovy básničky na začátku Dobytí severního pólu zase narušuje uvaděčka. K dokonalosti je přivedeno téma selhávající nápovědy (Záskok, Afrika). Nejnápaditější je ovšem zapojení pomocného jevištního personálu, často reprezentovaného nerudným kulisákem, jehož znechucení ostře kontrastuje s nadšenou ochotou cimrmanologů a mate diváka. Teprve dlouho odkládaná pointa v podobě podezřele měkké hmoty mající demonstrovat výslovnost měkkých samohlásek, či v podobě brašny s nářadím zaměněné za rekvizitu supa, poskytne zdůvodnění a katarzi.

Vedle tohoto "paradivadla", tedy hraní (si) s divadlem samotným, je hlavním pilířem úspěchu druhoplánový humor. Při demonstrativním vymýšlení vlastních anekdot v besedě k Lijavci se divák nesměje samotnému obsahu předneseného vtipu, jak to jeho autor původně plánoval, ale spíše odhalenému pozadí procesu tvorby. Za typickou ukázku druhoplánové komiky můžeme považovat přerušení přednášky výrokem "Tak jsme se zasmáli a teď zase zpátky k vážné práci."

Mohl se takový Cimrman narodit například v Rusku nebo v Německu? 

Silným národům chybí sebereflexe podmíněná hrozbou přicházející z té či oné strany. Obranný reflex malého národa reagovat na útisk jeho zesměšněním se stává živným substrátem nových divadel, Osvobozeným počínaje. K přijetí absurdity Cimrmanovy existence připravily půdu další malé scény vyrojivší se u nás v padesátých a šedesátých letech (ABC, Semafor, Zábradlí, Reduta). Obecně nízká religiozita české společnosti dává prostor k ochotné akceptaci mystických prvků v osobě Járy Cimrmana. Jistou paralelou cimrmanovských divadelníků by snad mohl být britský Monty Pythonův létající cirkus, avšak ten vzniká ve zcela jiném kontextu a postrádá jednotící ideu v podobě renesančního všeuměla. Teprve absence patosu při pohledu na vlastní dějiny, nebo alespoň jeho zkarikování, umožňuje zrod blouznivce cimrmanovského typu, který před radikalismem preferuje švejkování a mírný pokrok v mezích zákona. 

Snad proto si autoři za hlavní zdroj komična i po pádu monopartajní vlády nejraději vybírají nekonfliktní témata: sexuální touhu (Akt), podlézavost vůči autoritám (Třídní kniha), společenskou korektnost (Zlatovláska), zpocené onuce (Lijavec), záměnu obecných a vlastních jmen (Němý Bobeš), naivní představy o budoucnosti (Posel), hurávlastenectví (Blaník), stařeckou roztržitost (Švestka), ješitnost a přezíravost umělců (Záskok), proradnost primitivů (Afrika), adoraci a odosobnění národních hrdinů (České nebe). Díky kompaktnosti často opakovaného repertoáru, skvělé režii a využívání zpětné vazby publika jsou všechny repliky jazykově vybroušeny a lékárnicky přesně načasovány. 

Divadlu Járy Cimrmana je cizí prvoplánový humor založený na osobitém přednesu (Vlasta Burian, smutný muž Válek, Felix Holzman, Ostravak), přímočarém přehánění (povídky Šimka a Grossmana), adresné politické satiře (Šimek a Bubílková). Místo toho dávají přednost civilnímu herectví, se kterým se divák může ztotožnit, a taky to často dělá. Na návštěvě u přátel odpovídá na pobídku ke konzumaci opakovaným "já bych si s dovolením taky vzal". Přijde-li řeč na České Budějovice, hned někdo podotkne, že by tam chtěl žít každý. Při zmínce o Vyškově se vždy najde škodolibec, který připomene, že se tam ztratily čtyři čepice.

Pronikání cimrmanovských výroků do obecného českého povědomí probíhalo trojfázově: V sedmdesátých letech ještě někdy musel mluvčí vysvětlovat, že citovaný výrok pochází ze hry Járy Cimrmana, aby nebyl za podivína muvícího z cesty. V další fázi již citáty zlidověly natolik, že vysvětlování nebylo potřebné. V posledním stadiu se cimrmanovské fráze automaticky začleňují do běžné mluvy a už se jim nikdo ani nesměje.

Fenomén Cimrman tak má na české národní uvědomění a jazykovou kulturu mnohem účinnější vliv, než naoktrojování obrozeneckých klasiků do povinné školní četby, o bezduchém skandování národoveckých hesel s okovanými botami ani nemluvě. A jak on sám říká, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Zrnko vánoc

Čas je zrnko změřitelné,
 jež se sype z makovice.
 Mlýnkem přesýpacích hodin melme
 náplň buchet našich činů,
 starou moudrost babiččinu:
 vzácný je čas, když jsme spolu
 u ozdobeného stolu,
 vzájemně se milujíce.

Sbohem, časové znamení.

A teď si necelé půl minuty počkáme na časové znamení.

Jako mladý fanda přesného času jsem často při této větě držíval prst nad tlačítkem svých hodinek, abych ho stiskl přesně při šestém pípnutí, kterým astronomický ústav prostřednictvím rozhlasu a televize synchronizoval naše životy. Vždy jsem přesně věděl, o kolik sekund týdně se mé hodinky předbíhají. Z počtu dní uplynulých od jejich posledního seřízení jsem pak lineární aproximací vypočítal aktuální odchylku a byl tak kdykoli schopen stanovit čas na vteřinu přesně. Spolužáci před koncem vyučovací hodiny s povděkem kvitovali mé polohlasné odpočítávání sekund zbývajících do zvonění. Sice to jinak k ničemu praktickému nebylo, ale ten pocit přesného ukotvení v jednom konkrétním bodě časoprostoru nebyl nepodobný zážitkům dobyvatelů severního pólu, učinivších si s Polárkou v nadhlavníku špičkou lyžařské hole ve sněhu značku.

Dnes už pro mne potřeba znalosti přesného času není tak palčivá, spíše se těším, až budu moci odložit své třicet let staré digitálky a začnu se řídit výhradně hodinami biologickými. Možná taky proto, že s rozvojem vynálezů, jako jsourádiem řízené budíky, počítače synchronizované protokolem Network Time a chytrá přenosná zařízení získávající časové informace z mobilních a družicových sítí, přestala být znalost přesného času exkluzivním statkem. Může se ale stát, že se baterie vybije, gadget porouchá, ocitneme se mimo dosah signálu. Role rozhlasového a televizního šíření přesného času byla důležitá, těch šest stomilisekundových pípnutí na kmitočtu 1 kHz se výborně neslo i na větší vzdálenosti a k jejich příjmu nebylo potřeba nic jiného, než obyčejné lidské ucho. Stačilo, aby v horkém odpoledni nechali v některé chalupě otevřená okna anebo někdo poslouchal na dece tranzistorák, a znamení přesného času nás dostihlo i na nafukovacím lehátku uprostřed rybníka.

Pokrok spěje dál, televizní a zanedlouho i rozhlasové vysílání bude kompletně převedeno na digitálně šířená data. Komprimovaný digitální signál ale nelze pouštět do reproduktoru hned jak přijde z antény, DBT tuner musí nejprve několik sekund ukládat přijatá data do vyrovnávací paměti, než je schopen blok dekódovat do analogového tvaru a přehrát. K tomu se přičítá obdobné zpoždění vznikající při kódování zvuku z mikrofonu na vysílací straně. Můžeme si to vyzkoušet, pokud bychom současně naladili třeba Radiožurnál na klasickém FM rádiu a k tomu si tentýž program pustili z přijímače digitálně vysílaného multiplexu. Časový posuv digitálního vysílání běžně dosahuje dvě tři sekundy, u televize i více. Sice se tím odstraní nebezpečí rozpískání zpětnou vazbou během přímých vstupů posluchačů do vysílání, ale totální digitalizace, zejména přechod rozhlasu na T-DAB, s sebou nese dva závažné důsledky:

1. Konec živého vysílání. Posluchači u analogových přijímačů mohli slyšet zpěváka či sportovního komentátora dokonce o zlomek vteřiny dříve, než se zvuk donesl k účastníkům na opačném konci sálu nebo stadiónu. Digitální posluchači už se tím pochlubit nemohou. Obecně akceptovaný časový posuv digitálního vysílání může být navíc lákavý pro cenzory s prstem na tlačítku MUTE, kteří ve studiu slyší obsah vysílání nezpožděně a mají tak možnost vynechávat z "živě" vysílaných projevů věty a slova, která...nechtějí slyšet. Ukázku, jak se to dělalo ještě v analogové éře, jsme viděli v americkém filmu Kozoroh 1.
2. Konec vysílání přesného časového znamení. Nezanedbatelné zpoždění při kódování digitálních dat brání distribuci přesného času tímto tradičním informačním kanálem. Moderátoři nám sice budou stále hlásit, kolik ukazují hodiny ve studiu, ale skutečně přesný čas si tím nenastavíme.

Za vlády komunistů jsme říkali o státním rozhlase a televizi, že kromě výmyslů a lží občas vysílají i zprávy polopravdivé (předpověď počasí) a také informace pravdivé (hlášení přesného času). Obávám se, že období těch posledně jmenovaných pomalu končí.

Odborníci se smějí

Vznik tzv. odborných anekdot je připisován českému velikánu Járovi Cimrmanovi, jak se mohou jeho příznivci  dozvědět v besedě předcházející divadelní hře Lijavec. Pokusil jsem se navázat na tradici odborných cimrmanovských anekdot v těch vědeckých oborech, které ještě nebyly v jeho době dostatečně rozvinuty, jako například digitální fotografie, medicína, informační technika.

Tyto anekdoty nebyly špatné, avšak budily smích jen v úzkém okruhu zasvěcenců. Aby k tomu nedocházelo i zde, doplňuji každou anekdotu vysvětlivkami, které i méně vzdělaným čtenářům umožní proniknout do jejího vědeckého pozadí, a plně tak vychutnat celou komičnost příběhu. Skutečný odborník, který by sem snad zabloudil, samozřejmě může vysvětlivky přeskakovat a oddávat se tak smíchu zcela nerušeně.

- Pane Saudku, k čemu ten trakař? A kam to vezete naši zpěvačku?

- Já vždycky před fotografováním nejprve vyvážím Bílou.

Jak každý moderní fotograf ví, digitální fotoaparáty snímají obraz rozložený do tří monochromatických složek: červené, zelené a modré. V závislosti na intenzitě denního světla, případně na barvě a teplotě umělého osvětlení, věnují profesionální fotografové pozornost seřízení přístroje tak, aby bílé objekty neměly na výsledném snímku vinou rozdílné citlivosti snímačů po smísení těchto tří složek nežádoucí barevný nádech. Tomuto principu se říká vyvážení bílé. 

Anekdotista zde implikuje, že zkušený ateliérový fotograf Jan Saudek proces vyvážení bílé pochopil mylně, což je pro každého znalce české umělecké fotografie představa absurdně směšná.

- Pane doktore, nějak na mě přestávají účinkovat chlípné obrázky.

- Pošlu vás na oční. Možná se vám jenom odchlípla sítnice.

Odchlípnutí sítnice je závažné oční onemocnění s nejasnou etiologií, vliv na jeho propuknutí mají zejména genetické dispozice, v menší míře pak zatěžování zrakového orgánu zvýšením nitroočního tlaku při fyzické námaze, prudkých pohybech hlavou, náročných sportech. Vliv pornografie nebyl prokázán. Možnost, že se v našich ordinacích mohou vyskytovat obvodní lékaři, kteří tuto mylnou hypotézu podporují, je proto každému medicínsky vzdělanému odborníkovi k smíchu.

- Paní doktorko, co to s tou mojí holkou může být? Od té doby, co dostala vyrážku, mluví z cesty a odpovídá na úplně jiné věci, než na co se jí ptám.

- Hmm, podle těch příznaků to vypadá na offtopický ekzém.

Pro kožní lékaře je léčba rozmanitých druhů ekzémů a vyrážek denním chlebem, dalo by se říci, že se většina dermatologů ekzémy živí. Jedním z častých kožních onemocnění je ekzém atopický, jehož název je odvozen z řeckého atopos (nemístný, nefunkční). Nefunkčnost epitelu a úporná obtížnost choroby se dá s přimhouřením oka přirovnat k nefunkčnosti těch diskutérů, kteří na sociálních sítích odbíhají od tématu a diskuse tím rozmělňují. Jejich příspěvkům říkáme, že jsou off topic, tedy mimo téma, od věci. Toto přirovnání je ovšem pouze na úrovni metafory, tj. poetického obratu. A právě představa, že by upracovaní kožní lékaři mohli mít při svém neradostném povolání smysl pro poezii, je nesmírně komická. 

- Dědo, proč tamten mlok v rohu terária pořád zeleně světélkuje?

- Inu, to bude asi numlock.

Počítače pronikly už i mezi nejstarší generaci, dnes snad nepotkáme člověka, který by alespoň zdálky neviděl standardní počítačovou klávesnici sestávající ze tří bloků: alfabetického, navigačního a numerického. Dřívější úsporné modely klávesnic však postrádaly navigační blok s klávesami pro pohyb kursoru, stránkování, přepínání režimů Insert/Delete. Namísto toho byla zdvojena funkce kláves numerického bloku a pomocí tlačítka nadepsaného NumLock (zámek číslic) se zvolilo, zda budeme numerickými klávesami zadávat cifry anebo hýbat kursorem. 

Dnešní konstruktéři na klávesách tolik nešetří, takže kursorový blok se stal standardní výbavou každé desktopové klávesnice a numerický blok proto může zůstávat trvale přepnut na zadávání číslic. Řešení zvané NumLock však stále ze setrvačnosti přežívá a stejnojmenná kontrolka svým permanentním zeleným svitem připomíná jednu překonanou kapitolu dějin výpočetní techniky.

To vše se patrně honilo hlavou hrdinovi naší anekdoty, když mu dotaz zvídavého vnoučete spatřivšího fluorescentujícího obojživelníka připomenul slepé uličky evoluce, a snad mu to i přineslo do tváře nostalgické pousmání.

- Který Svěrákův film získal zvláštní cenu webových programátorů?

- Cookie se vrací.

Hypertextový protokol HTTP, používaný k procházení webových stránek, byl navržen jako bezestavový, což znamená, že zobrazení každé stránky je nezávislé na stránkách navštívených dříve. Tento princip komplikuje tvorbu aplikací s rozšířenou funkčností, na jaké jsme dnes zvyklí, proto výrobce internetového prohlížeče Nescape, a brzy po něm i všichni další, zavedli ukládání stavových informací v podobě parametrů zapisovaných do paměti prohlížeče. Při zobrazení dalších stránek téhož webového sídla (domény) prohlížeč tuto informaci zvanou cookie vrací zpět webovému serveru, který pak podle ní může internauta identifikovat a přiřadit mu jeho přihlašovací relaci, nákupní košík, zvolenou jazykovou mutaci apod. Cookie (česky koláček, sušenka) si proto oblíbili všichni tvůrci webových aplikací a považují jej za nezastupitelnou pomůcku při své práci. 

Anekdotista zde naznačuje, že se autoři filmu Kuky se vrací rozhodli vzdát hold tomuto nástroji a zvěčnit jej v názvu svého divácky úspěšného díla, byť jen ve fonetické transkripci. Všem filmovým znalcům, kteří Zdeňka a Jana Svěrákovy znají, je ovšem tato myšlenka k smíchu.

- Strýcu, proč sa váš Jožin tak pohrdavě uščúřil na můj nový přehrávač empétrojek?

- To víš, cérko, ti dnešní mladí oggaři...

Anekdota nás zavádí na Valašsko, kde je zvykem oslovovat příbuzné i nepříbuzné sousedy jako strýce či tetu, zatímco mladým lidem se zde říká cérky a ogaři. Jedna taková "cérka" si zřejmě nedávno pořídila jeden z mnoha modelů přenosných přehrávačů hudby ve formátu MPEG Audio Layer III, zkráceně nazývaném MP3. Komprimační metoda MP3 založená na vynechávání nepodstatných částí zvukového signálu maskovaných ve spektrální i v časové dimenzi umožnila pronikavé zmenšení velikosti zvukových souborů a tak se nepřímo zasloužila o masové rozšíření hudby v digitální podobě. Byla však zatížena mnoha licenčními spory, proto skupina nadšenců Xiph.Org vyvinula alternativní komprimační formát Ogg Vorbis s otevřeným zdrojovým kódem bez patentových nároků, podle používané souborové přípony často nazývaný Ogg. Soupeření mezi zastánci rozšířeného a populárního formátu MP3 a mezi stoupenci kvalitnějšího, patenty nezatíženého open-source formátu Ogg připomíná řevnivost mezi příznivci operačních systémů Windows a Linux. Vnímavý čtenář anekdoty vypozoruje tento konflikt i v Jožinově úšklebku, a není-li osobně předpojatý, s chutí se tomu zasměje.