Vybrat z #rannipoezie
úkol dosti nesnadný je.
Jako důkaz pod deku
pošlu Výbor z doteků:
Každé ráno voskem včelím
nakapaným v uších tmelím
dilatační spáry času,
zavrtaný v kanafasu.
Mám rád snění polobdělá,
ležet v stínu jabloní.
Je to první, co chci dělat
hned, když budík zazvoní.
Jedno děvče housle chystá,
druhé sténá z hoboje.
Já, ač nejsem bigamista,
ve snu měl jsem oboje.
Pokaždé, když na mne přichází dřímota,
doufám, že ve snu si doplním postupku
krasavic, kterým jsem pronikal pod jupku.
Spánek je žolíkem v kanastě života.
S potencí se dá žít zdravě,
s její hladinou však kříž.
Mám ji vysoko, až v hlavě.
Jak ji dostat trochu níž?
Jde-li na mne druhá míza,
stesk a smutek na balkonu
natlačím do saxofonu
jako Simpsonovic Líza.
Když jdu k ženě pro výplatu,
kredit strkám v její klín
do štěrbiny ženkomatu.
Nesmím zapomenout PIN.
Je-li láska pouhé lpění
či přilnavost dlaně k dlani,
napadá mne vysvětlení,
proč jsme, když se dostaví,
hnedka celí lepkaví
a jak děti upatlaní.
Otázky mám, které svědí.
V čem tkví krása ženských půlek?
V čekárně na odpovědi
dávno vystál jsem si důlek.
Svlékáš-li se z pyžama,
podobna jsi jarním loukám.
Tvář si kryju rukama,
skrz prsty však tajně koukám.
Potmě cítím vůni mejdla,
jak se s pižmem druží.
Chci si přečíst v písmu Brailla
tvoji husí kůži.
Prstík můj má touhy smělé,
cestovat chce po tvém těle.
Zcestovale hlesne,
že má touhy zcestné.
Cukráři jsou mistři doby,
obdiv skládám umělcům.
Z pralinek, jež vnady zdobí,
vyssávat chci jejich um.
Jsem rtěnkou do kapsy,
do něžných úst mě vem.
Nejhezčí makeup si
nakreslíš úsměvem.
Vůně tvá se vytrácí
pod klepadly Amorků,
když z nedělních matrací
práším lásku na dvorku.
Ačkoliv jsi osahaná
jako hmatník na kytaře,
melodie tebou hraná
vůbec nezní uchu staře.
Když znaven můj hlas v lože lehá
a omylem v něm zazní něha,
rychle hned zas běží skrejt se
za chraplákem Toma Waitse.
Ve šlépějích Shakespeara
taky v loži třesu kopím,
když se žena nevzpírá.
Neplechu s ní potom tropím.
Extáze nálože vpašuji na lože
pod povlečení.
To kdyby má milá odpověď mámila,
jak si jí cením.
Rozpustit cop mě nech.
V prstovém vísku
topit se ve vlasech,
tekutém písku.
S černovláskou užít špásu
nikdy nemám zábranu.
Drobě housku jejím vlasům,
vykrákám ji za vránu.
Cukrovou vatu tvých vlasů
v podobě beránka spasu.
Beran pak změní se na vlka
a v jeho rouše tě potrká.
Chci tvou Plochou vlasů plout,
ikonky ti rozcuchat,
fontem Courier New Bold
šeptat přitom do ucha.
Kožíšek máš drsnosrstý,
ukaž mi ten od své číči.
Já se do něj dvěma prsty
digitálně podepíši.
Když má drahá nemá stání,
básniček se domáhá,
věnujem se veršování
vysvlečeni donaha.
Před spaním když žena zkusí
pošimrat mi vlásky čtečkou,
ráno z prostěradla čtu si
román plný lásky s tečkou.
Koukám zpod přivřených víček
na ženu, co vedle dřímá.
Je to nejspíš moje vina,
že má na košilce flíček.
Při večerním obejmutí
do strojku, jenž plní spánek
sladkým sněním, zasunu ti
jeden čerstvý monočlánek.
Ráno jsou mé rýmy zvadlé,
nezlobte se na mne, paní,
za skvrnu na prostěradle,
jež zbyla po veršování.
Earl Gray je v porcelánu.
S elegancí slůněte
šátrám po něm dřív než vstanu,
nadechnuv se vůně thé.
Po ránu z balkonu k sluníčku čichám rád,
mrazivý vzduch voní kořením kouře.
Ospalci zpod peřin volají: Jde sem smrad!
Já si však lebedím, oči své mhouře.
Dík vynálezu Arabů
se ráno z peřin vyhrabu.
Jen se zubať z vůně kafe,
elektrokardiografe!
Když zazní vůně expresa,
tu jazyk v puse zaplesá
a k tanci vzbudí ránospáče,
vyzvav šálkem kávy k čače.
Jitřenky svíce knot celou noc hořící
přicházím, lásko má, s kávou a skořicí,
s podnosem v náručí
já, tvůj mnich kapučín.
Brouskem přejeď ostří
svého jazyčného meče,
pak mi talíř prostři,
na nějž kapka smíchu steče.
Snídani chci v postelíčku!
Neznám věru lepší krmi,
než miláčka na hniličku.
Rohlík křupavě se strmí
namazaný do užasla
máslem z krávy, která spásla
z čtyřlístku mateřídoušku
a teď láteří mi v oušku,
že zas stoupne cholesterol.
Jen blázni si rozestelou
v prostěradle bez poskvrnky,
aniž deset deka šunky
oblažilo jejich pysky.
K tomu dva oříšky z lísky,
kapučíno, které pění,
a na závěr - přitulení.
Neodstraním třísku tvou,
jen ji ve svých očích nech.
Trám v tom mém je výdřevou
šachty v hloubce vzpomínek.
Kremace je cestou k ráji,
ve kterém jsme všichni nazí.
Jako Kolja rád si hraji
s kalhotkama barvy sazí.
Vůni kočičího zlata
ve vlasech mi vítr větří.
Má hlava jest nebohata,
jako Vševěd češu své tři.
Když vrásky na čelo nám klepou
a tíha dává zabrat vnadě,
vzpomínky jsou izolepou,
jež nás drží pohromadě.
Ač adepti jsme hřbitova,
o nás každý dobrák ví,
že nepřestanem veršovat
položeni do rakví.
Samuel Titěra responded:
OdpovědětVymazatJo chlape, málokdo to umí jako Ty. Snad to ta Tvá náležitě oceňuje.
----------------------------------------------
Lukáš Till responded:
Pěkný výběr... Vzhledem k tomu, že se k tvé #rannipoezie dostanu jen výjimečně je to fajn, mít takto vše sepsáno pohromadě.