veselé i neveselé
občas svázat dobré prý je
silou tiskařského lisu
do formátu tlustých spisů
sesbíraných zpod postele.
Ráno prosím sluníčko:
ještě chvilku zhasni,
mám tu práci se svíčkou
pro ty, co si přivstanou.
Ženu zamilovanou
do stupidních básní.
Pro ztvárnění tvé kontury
jsem vyplýtval káď purpury.
Teď malovat chci sienou
tvou duši žárem pálenou.
Chci kreslit tvoje tělo okří,
až budem z toho oba mokří.
Víno je dopito, svíčka je dohaslá,
hřeje však vzpomínka, jak jsme si hráli
na loži s náloží, až zem se otřásla
na samém okraji Richtrovy škály.
Ptačí křik jak nožík ostře
na podílky Lunu krájí.
Ubrus noci vrána prostře,
než sýr se svým teskným krá jí.
Vidím odlesk světla svíček
místo plátku saxofonu
dopadat ti na jazýček.
Sexy hlasem přitom chrčí,
až mi jezdí po kostrči
mrazivý dech jeho tónů.
Můj ranní rituál je prostý:
až noční vášeň z nebe strhá
cár nestydaté oblačnosti,
pak v záři slunce zakokrhám.
Noc oči na východě má,
už nekoukám se po jiné,
když ráno přijde oděná
jen v červánkovém kombiné.
Po ránu se žena snaží,
bych se tvrdým mužem stal,
posiloval svaly paží,
dělal shyby, kliky, dřepy.
Jenom pak jsme oba happy,
toť náš ranní rituál.
Kdo nezná mne, tak nejspíš poví,
že podobám se Cyranovi,
leč ráno je mi nejblíže
stav blanického rytíře.
Chodit do postele nahý
nehodí se v našem věku,
ač to utužuje vztahy.
Nocí žhavá slova plynou,
ráno drkotají zimou.
Hoďte na mě někdo deku!
Odkopán, jen na půl plynu
zvládám ráno za úsvitu,
a tak ještě na pár minut
pod peřinu schovám kýtu.
Na napjaté struny nervů
srdce brnká pizzicato.
Co jen do houslí ti vervu?
Který smyčec je tu na to?
Při časném vstávání do zimy
radši ať nikdo z vás nezkouší
vystrčit nos vprostřed rampouší.
Ztuhnutí údů všech hrozí mi.
Pod sněhobílou peřinou
se připravujem na vojnu.
Tvář máme zcela nevinnou,
náš vztah však od večera k ránu
je jízdou vášní v tobogánu,
jak bláznivý kurs bitcoinu.
Ráno je družka má podobna děťátku,
zavřené oči a pod nimi duhu.
Já si zas z postele odnáším památku
na blízké setkání čtvrtého druhu.
Ze spaní milostné nesmysly drmole,
obličej zavrtán do peří polštářku,
nasávám vůni, jež zdobila cukrářku,
s kterou jsme celou noc plnili kremrole.
Když má milá nemá stání,
básniček se domáhá,
věnujem se veršování
vysvlečeni donaha.
Ke snídani v ranních duchnách
kávu, jam a prsa vem,
víš moc dobře, co mi chutná.
V notách pyžamových blúz
hrajem kytarové blues,
já ti budu trsátkem.
Už vstala, už se rtěnkou krášlí,
už nespí v hnízdě jako dudek,
jak rozbalený dárek s mašlí.
Teď čekám plný rozechvění,
jak skončí ranní přelíčení,
teď čekám v lůžku na rozsudek.
Po noci svatební odvážně pohlédni
na tu, jež teď se tu chichotá.
Jenom muž udatný troufale uplatní
záruku do konce života.
IP adresa mé ženy
neodpoví na pingy,
ačkoli jsem nažhavený,
létaje kol jako mol.
Asi zapla firewall.
Ach, ty naše morningy!
S perspektivou mamutů
marně hledá na Youtube
videoklip plný něhy.
Já chci hot a ona čehý.
Před usnutím listuju si
v katalogu nočních můr,
jež náš spánek smutkem dusí.
Teď však zakokrhal kur.
Mám rád erotické snění.
Všem mým touhám navzdory,
nad ránem se sny však mění
na béčkové horory.
Ráno vlezlo do ložnice
skrze řídké záclony.
Dotýká se mojí kštice,
na patě mě pošimrává.
Dokud nezavoní káva,
ještě chvilku zalomím.
Au! Spálil jsem se o páru,
když napůl nahá v mlžném hávu
noc v podprsence z oparu
se motá tu, když vařím kávu.
Když paprsek nad ránem propíchne záclonu,
naruší sen, v němž se projíždím na slonu.
Bindi mám na čele, Evropan v Dillí,
indické krásky tu nadšením šílí.
Máme chobot z porcelánu,
hubičkou z něj čaj mi dej.
Slon chce zadupat si k ránu
sbírkou křehkých šálků z Míšně.
Noční stolek hostí pyšně
Fifty shades of Earl Gray.
Hrníček jsem rozbitý!
Mžourám v ránu procitlém,
hrajeme zde o city.
Opláchnu se básněmi,
dosáhnem pak spojení
vteřinovým lepidlem.
V posteli oslizlé knedlíčky,
plavem jak v polévce noci.
V polévce ohřáté pod víčky
horečkou sobotní noci.
Noc nakrájená na plátky
se choulí v rohu postele,
když vstávám snídat oplatky.
Mé neděle jsou omšelé.
Pod peřinu vklouzla noc
s tváří namazanou krémem.
Prý že nechce zas tak moc,
kdy se teda ale vemem?
Uvidíme, možná ráno
řeknu noci svoje Ano.
Vždy po ránu dlaněmi vytírám ospalky
ze snů, v nichž jezdím jak Fitipaldi.
Své auto však dávno jsem odstavil na špalky,
už jenom s bicyklem cvičím faldy.
Krkavců sedmero
snídají na trávě
(hned jak se proberou)
rosu a vláhu.
Po nočním tahu
bývá jim krkavě.
Ráno je milenkou zpitého Večera.
Svršky si posbírá, z lůžka se pozvedne
a potom, za zvuku krkavců sedmera,
plouží se po bytě, než přijde Poledne.
Po vlasech, které se zmítají ve větru
pomádu s freudovou příchutí rozetru,
snad to mé myšlenky po ránu zklidní.
Vichřice podle zpráv potrvá tři dni.
Červánčím ruměncem stydí se obloha
za to, že v noci se příhoda stala.
Příhoda bouřlivá, větrná, nemilá,
prostě se nad ránem počurala.
Svým pluhem ryju mezi řádky,
v nichž lásku zasazenu mám,
však slova nejdou vrátit zpátky,
tak dál to pole zvorávám.
My lidé jsme jak láhve vratné.
Co v nás je, kapku po kapce
si rozléváme, než nás zmátne,
že život skončil v přepravce.
Žádné komentáře:
Okomentovat