sobota 19. března 2011

Jan Schneider


Pásma hudby a poezie Jana Schneidera byla spolu s Padesátkami na kanape Karla Kryla jedními z prvních rozhlasových poetických pořadů, které mne jako pragmatického technika s nohama na zemi oslovovaly. Dokonce tak moc, že jsem během návratu z nedělních návštěv prarodičů šlapal na plyn, jen abychom včas stihli začátek pravidelného vysílání v 17:10. Několik relací jsem si tenkrát nahrál na magnetofonový pásek, který jsem při nedávném úklidu objevil a zdigitalizoval.
Třeba i dnes, o čtvrt století později, někoho osloví a pomohou 
odpoutat nohy od země. Nebo alespoň pamětníkům připomenou pocity teplého útočiště duše v ušáku u magického oka rádia, kdy se sněhové vločky za oknem usedavě snažily vybělit bezútěšnou šedivost osmdesátých let.
Za temné bublání v pozadí nahrávek nemůže nízká kvalita přeloučského magnetofonu, ale záměrné vysílání československých státních rušiček, jež se svými chrochty snažily občanům znechutit poslech zahraničního vysílání.
Za useknuté začátky některých vět ovšem nesu plnou vinu já, neboť jsem se s prstem na tlačítku PAUSE a s očima pod vlivem slyšeného rozostřenýma často zasnil. Nebylo divu, vždyť
    sny vstupovaly bez klepání a odkládaly realitu na věšák v předsíni.

Dvojtečka v bílé
Kličkový paragraf
Labyrint srdce
Osm básní na vidličku
První prosincová neděle
A nakonec ještě ukázka z Krylovy Padesátky na kanape:
Děkuji

Žádné komentáře:

Okomentovat