Plácání hradů z písku nemusí být jen zábavou dětí. Vrásčitý Španěl tvarující na jižním pobřeží Gran Canaria písečné prase už měl dětská léta zjevně za sebou, ale vedl si hbitě. Ve zdokumentování porozuhodného výtvoru mi ovšem bránilo jeho pozadí, které strkal mezi objektiv a své dílo, předstírav drobné finální úpravy. K urychlenému dokončení přispělo teprve cinknutí eura na opodál rozprostřenou dečku, na níž už leželo několik mincí jako podkladek.
Jiní plážoví podnikatelé ovšem dokáží inkasovat svůj zisk explicitněji. O kus dál nás zastavily dvě pohledné černošky s širokým úsměvem, a jestli prý nás můžou chvilku zdržet. Což je na plážové promenádě otázka spíše řečnická, že. Když zjistily, odkud jsme, ta menší nadšeně vykřikla: Toprý den! I am Melinda from Mali, a pokračovala anglicky ve vychvalování naší země a Evropy vůbec. Její kámoška si zase vzala do parády mou manželku a zajímalo je, kolik máme dětí, jak už jsme tady dlouho, jestli chceme být bohatí a šťastní a další podobné řeči, jaké se nejspíš učí na vstupních školeních multilevelového marketingu. Po několika minutách překypujících úsměvy, asertivitou a mezinárodním porozuměním se nám rozhodly věnovat zvláštní náramky, které prý nás ochrání přede vším zlem a zaručí nám v životě štěstí. A už nám za neustálého brebentění vázaly na zápěstí jakési korálky.
To už jsem pochopil, že za takový vzácný dar se zřejmě
očekává finanční kompenzace.
Dvoueurová mince se ale Melindě moc nelíbila, nedůvěřivě si ji prohlížela,
ať prý jí raději dám papírové peníze, že mi vrátí drobné zpátky,
a že ty amulety přece garantují štěstí nejen pro nás, ale i pro
všechny naše děti až do druhého kolena.
Nejspíš to nemáš holka v tom vašem Mali jednoduché se protlouct,
řekl jsem si a čekal, kolik drobných mi vrátí na pětieurovku, pochopitelně marně.
Místo toho pojala nápad, že bych mohl zaplatit ještě za náramek své ženy,
a že u nich v Africe taky vždycky muži platí za své manželky,
ať jí dám desetieurovku a posunkem přitom naznačovala, že mi pak
vrátí těch sedm eur zpátky.
Deset eur se mi sice zdálo za dva kousky provázku s barevnými korálky
až moc, ale nakonec jsem si řekl, že to je vlastně jistý druh
humanitární pomoci hladovějícím černouškům, a že jsou v Čechách rodiny,
které si malé afričánky na dálku adoptují a pravidelně jim posílají peníze,
zkrátka jsem vyměkl. Ostatně ten jejich herecký výkon odměnu zasluhoval.
Když její kolegyně
zjistila, že za naši rodinu platím já, obrátila se na mě,
a teď že prý ještě musím zaplatit jí za kouzelný náramek,
který darovala manželce. Melinda dle očekávání nepřiznala,
že už jsem platil za oba, a o nějakém vracení drobných taky nebyla řeč.
Když zjistily, že už další peníze nebudou, najednou úsměvy zmizely,
angličtina se změnila na jakousi hatmatilku a tón řeči přešel z laskavého
nadšení na výhružný. To už jsme se ženou pevně svírali peněženku i kabelku.
Vtom se odkudsi vynořila třetí, o hlavu vyšší černoška,
která zřejmě vycítila, že se obchod posunul z vychvalovací fáze
do stadia placení a začala hartusit, že šéfem je tady ona, a že tedy
musíme zaplatit přímo jí.
Prohlásil jsem, že pokud se jim to nelíbí, ať si teda vezmou
svá voodoo zpátky a snažil se jim náramky vrátit, což se ale nepodařilo,
protože provázky byly velice pevně zauzlovány.
Děvčata zřejmě předem počítala s možností, že by zákazník mohl chtít
z obchodu vycouvat.
Nakonec jsme tedy odešli i s amulety,
doprovázeni nadávkami a nenávistnými pohledy, jako bychom svou lakotou zavinili veškerou bídu Afriky.
Dovedu si představit, že starší a osamělé turisty se slabší
konstitucí by tyto podnikatelky dokázaly přesvědčit k předání
veškeré hotovosti. Kousek níže na pobřeží sice zrovna projížděl
automobil LOCAL POLICIA, ale místní šerifové zřejmě spěchali
za důležitějšími úkoly a měli přitom co dělat, aby nezajeli turisty slunící se na lehátkách.
Kanárské ostrovy patří geograficky k Africe, ale politicky a civilizačně k Evropě, třebaže si na ně odedávna brousí zuby marocký král. První střet se subsaharskou kulturou v nás zanechal nepříjemnou pachuť. Severoafričtí trhovci vás taky vezmou na hůl, ale dělají to s elegancí a úsměvem, aby zákazník odcházel s pocitem výhodného nákupu. A místní Kanárci se chovají naprosto evropsky. Naháněč postávající před restaurací neobtěžuje, jen nás gestem pozval dovnitř a realistickou pantomimou naznačil vypití sklenice na ex. Když jsem zavrtěl hlavou a ukázal na hodinky, že je pro nás na oběd ještě brzo, jen s úsměvem pokrčil rameny, nic se neděje, maňana, přijdou jiní, však je siesta...
Při zpáteční cestě o hodinu později jsme opět viděli malijské prodavačky štěstí v plné práci. Melinda zrovna vyzvídala počet dětí na jakési německé důchodkyni a druhé dvě se užuž nadšeně hrnuly k nám, než nás poznaly a došlo jim, že už jsme vytěžení a nejspíš z nás podruhé nic nekápne. Zato písečného sochaře jsme na jeho místě už nenašli a jeho umělecké dílo bylo rozježděno automobilem.
Ze stop v písku bylo zřejmé, že policejní auto jelo po pláži najisto, za účelem provedení rozježdění. Asi chudák neměl zaplaceny příspěvky nějakého toho Ochranného svazu kanárských sochařů.
No ale počasí nám v onom červnu 2010 až do konce pobytu přálo, měli jsme štěstí, takže ty africké náramky možná nakonec i fungovaly.
