V roce šedesátého výročí založení rozhlasové stanice Svobodná Evropa začal Český rozhlas Praha shromažďovat vzpomínky posluchačů na její vysílání pod heslem Příběhy svobodně. Nasbírané příspěvky už bohužel nejsou na webu rozhlasu dostupné, tak svou vzpomínku pověsím aspoň sem.
Když jsem v roce 1978 nastoupil jako mladý technik do nového zaměstnání, parta mých spolupracovníků byla obrazem rozvrstvení tehdejší společnosti: několik kovaných komunistů, o něco více oportunistických členů KSČ, dva tři věřící, pár nebojácných kritiků režimu a velká většina opatrných, kteří si své názory raději nechávali pro sebe.
To jsem ale tenkrát ještě nevěděl a jen obtížně se orientoval „kdo je kdo“. Nikdo nenosil své názory napsané na čele a zvláště před novým člověkem se všichni měli pro jistotu na pozoru. Nebylo divu, režim kolem sebe zběsile kopal, podepisovaly se petice odsuzující „ztroskotance a zaprodance“ a spolupracovníci STB čiperně donášeli.
Na jedné z mých prvních odpoledních směn jsem jednou v podvečer bez klepání vstoupil do dílny určené pro opravy počítačových dílů, kde mí kolegové občas načerno opravovali spoluzaměstnancům jejich rozhlasové a televizní přijímače. Také tentokrát tam nad jedním rozdělaným rádiem seděli tři a oprava se zřejmě podařila, protože z něj vcelku čistě a bez rušení hlaholily Události a názory.
Asi jsem nové kolegy svým nenadálým příchodem polekal, protože sebou škubli a viděl jsem bezděčný pohyb ruky směrem k vypínači. Nakonec to ale nechali hrát, nejspíš si řekli, že beztak nepoznám, jakou stanici mají zrovna puštěnou a po chvilce nenápadně přeladili jinam.
Já už jsem byl v té době zvyklý kromě hudebních pořadů s Rozinou, Ĺudem z New Yorku nebo Honzou Doubou doma poslouchat také politické komentáře, takže jsem nejlepší komentátory té doby - Slávu Volného a Karla Jezdinského - rozeznával po hlase. Díky tomu jsem i z té jediné zaslechnuté věty poznal, kdo ji četl, a jen tak mimochodem jsem tiše prohodil: Jezdinský?
V tu ránu napětí povolilo, navzájem jsme se na sebe spiklenecky usmáli a kamarádi ocenili, že taky poznávám jejich oblíbeného Karla po hlase. A hned bylo jasno kdo je kdo, a tak to taky zůstalo až dodnes.
