sobota 15. dubna 2017

Nabodení

Český pravopis je těžký.
Při diktátech vzpomenu si,
jak jsme kdysi psali spřežky.
Děkujeme, Jene Husi!

My, rybáři bývalí,
zlatou rybku chytnem hladce,
když jí verše žížalí
navléknem na háček nad c.

Nehty do zad v křeči zatni,
přisaju se na tvé vnady.
Píšu na ně redundantní
cucflekovou tečku nad i.

Ani čárka špatná není,
pokud zdobí samohlásky.
Způsobí to prodloužení
postelových chvilek lásky.

Slovenka je pro mé uši
chutnou myškou pro káně.
Poslouchám rád z její pusy
o se stříškou vokáně.

S elegancí myšilova
kroužek nad u ladně krouží,
když mé pero čtyři slova
chci být jen Tvůj napsat touží.

středa 15. března 2017

Pravidla hospodárny

„Kopta, nos to sem a čárky piš hráběma!“
Večer byl ještě mladý, ale Novotnému s Vančurou po suchém včerejšku vyprahlo. V pondělí totiž míval hostinský Kopta zavírací den, a tak se v úterý u jeho nejvěrnějších štamgastů začínaly projevovat první abstinenční příznaky.
„První pomoc už se nese…“ zahlaholil hostinský, ale místo, aby třískl oběma půllitry o rohový stůl traktoristů, jak bývalo jeho zvykem, tentokrát si odsunul židli a přisedl.
„Chlapi, čárkám odzvonilo, to už není moderní. Beztak mi slábne zrak a po desáté se mi to akorát pletlo před očima, když jsem vás měl kasírovat.“
„Tak si na ty naše čárkové kódy pořiď takový ten lejzr, jako mají v Tesku. S tím zkasíruješ celou hospodu za pět minut,“ zasmál se Vančura.
„Dostal jsem lepší nápad. Synovec mi upravil takovou paměťovou sčítačku, podívejte,“ a vytáhl z kapsy kalkulačku, která měla několik tlačítek přelepených nápisy PIVO, RUM, KAFE. „Čárky jsou nespolehlivé, člověk s sebou musí nosit propisovačku, od prvního to budeme dělat jinak. Když vám já nebo Mařka doneseme pivo, prostě jenom stisknem tlačítko a ono se to samo započítá. A při zavíračce stlačím tady to MR a hned bude vidět, kolik jste toho dneska stihli.“
„No jo, ale jak pak poznáš, kolik má kdo platit, když budeš mít celou hospodu v jedné kalkulačce?“
„Kdepak, každý si koupíte svoji. Už jsem se synovcem domluvený, rozjíždí výrobu ve velkém, bude to docela levné, nebojte. A jako bonus k ní dostanete jeden lahváč zadarmo!“
„A co když ten tvůj zlepšovák nebudeme chtít?“ namítl Novotný.
„Charvátovi, co čepuje U spáleného trafa, se to prý osvědčilo. A navíc u něho všichni hosté v lokálu musejí nosit oranžové vesty.“
„To jako že mu tam chodí jenom traťoví dělníci?“ podivil se Vančura.
„Ne, ty vesty jim v šatně prodává jeho žena. Ona dřív dělala švadlenu v OPP, ale po vyhazovu neměla do čeho píchnout. Teď tam aspoň konečně mají přehled, kdo je štamgast, kdo je obsluha anebo jestli se jim tam třeba někdo jen tak z ulice nevetřel.“
Vančura s Novotným se dlouze napili a pak bouchli sklenicemi o stůl.
„My teda snesem hodně, ale víš kam si ty svoje vynálezy můžeš strčit? Prosím, jestli chceš naše piva ťukat do počítače, tak si ho kup. Jestli chceš, ať sedíme v uniformách jako nějaké japonské školačky, tak si je u staré Charvátové objednej. Možná si je pro tu srandu navléknem. Ale v české hospodě to odjakživa fungovalo tak, že platí ten, kdo objednává. A dones nám rundu.“