sobota 18. května 2013

Libretistarián Cimrman


Krátce před světovou válkou byl Jára Cimrman požádán svým přítelem Émilem Armandem, aby se pokusil vysvětlit neobvyklý nárůst černochů v řadách příznivců jeho anarchisticko-liberálního sdružení. Díky svým předchozím vyšetřovatelským zkušenostem Cimrman záhy zjistil, že noví liberálové tmavé pleti se rekrutují výhradně ze západní Afriky, konkrétně z Libérie.
Ukázalo se, že pologramotní černoši, ponejvíce zaměstnávaní jako pomocníci v pařížských domácnostech, spatřovali v propagačních libertariánských plakátech naději na zlepšení svého postavení prostých Liberijců.

Když však Armand v děkovném dopise nabídl Cimrmanovi účast ve svém pokrokovém hnutí, český velikán to s díky odmítl.
"Milý Émile", píše ve své odpovědi, "liberálové, libertiáni, libertariáni, to už není nic pro mne. Já nalezl své místo mezi libretisty."

sobota 4. května 2013

Dotyk místo Úrovně

Tak nám zrušili Level, paní Müllerová. Ne že bych ho v posledních letech četl, ale je to jako když umře další známý herec z filmů pro pamětníky. Zároveň se ale rodí nové dotykové magazíny, takže pokud existuje nějaký zákon o zachování čtiva, tak je zachován. Jen ty přikládané herní plakáty, kdysi navzdory odporu manželky hyzdící dětský pokoj, už v papírové podobě nebudou a mutované příšery se nejspíš budou muset promítat na stěny digitálním projektorem. Z archivu jsem v záchvatu nostalgie vyhrabal několik let starý dopis:

Redakci LEVEL                                          
28.srpna 2004

Co si mé ratolesti pořídily zvukovou kartu 5.1 se subwooferem, nepotřebuji se již dívat na jmenovky na dveřích, když se, dle svého zvyku hluboce zamyšlen, vracím domů z práce do svého panelového bytu. Rachot hroutících se zdí, řev motorové pily a úpění nepřátel je mi spolehlivým vodítkem. Naštěstí si sousedé zvykli, že zvuky linoucí se z našeho bytu jsou pouze virtuálním projevem obvyklé prázdninové činnosti našich dětí a jejich spolužáků, takže policii ani hasiče už nikdo nevolá. Zvuková kulisa vcelku dobře koresponduje se stavem bytu: příšeří a puch jako v dračí sluji, ledničkou zřejmě propochodovalo stádo Lemmingsů, nádobí ve dřezu se tyčí jako prohraný Tetris.

Obracím se na výrobce počítačových her a redaktory pařanských časopisů: na trhu chybí hra, která by mladé Supermany a Lary Croft cvičila v dovednostech pro život poněkud užitečnějších, než je palba ze strojní pušky nebo řízení závodních automobilů.
Namísto šavle, brokovnice či motorové pily by hlavními zbraněmi byly smeták, utěrka a vysavač. Body v této hře by se nezískávaly za potopení nepřátelského křižníku, ale za přemístění obsahu odpadkového koše do toho správného kontejneru, za dokonalé vyluxování koberce, za umytí nádobí. Pokud by si náš hrdina chtěl zjednat průchod do dalšího levelu, namísto postřílení všeho živého v místnosti by musel naopak přemístit všechny chaoticky rozptýlené předměty na svá určená místa.

Taková hra by možná nebyla tak atraktivní, jako poslední žhavé novinky z vašich časopisů, ale její zásluhou by mládež lépe chápala smutný fakt, že život nejsou jenom samé atrakce.

pátek 8. března 2013

I kdyby to mělo zachránit jen jeden chlapecký malíček

Stavebnice, kterou jsem tentokrát objevil pod vánočním stromkem, byla mnohem zajímavější, než obvykle nadělované předlegové plastové kostky či dětské soupravy typu Mladý holič nebo Mladý průvodčí.
Stavebnice Mladý chemik
Sada zkumavek a dalšího laboratorního skla, k tomu lihový kahan, bloček lakmusových papírků a několik základních chemikálií, se kterými se daly podle přiloženého návodu provádět zajímavé pokusy. Kamarádům se o těchto vánočních prázdninách nepodařilo mě přesvědčit k bruslení na rybníku ani stavění eskymáckých iglú, raději jsem seděl u kuchyňského stolu a  oddával se lučbě, míse a nad plamenem zahřívaje různobarevné prášky.

Na některé méně bezpečné látky byla ve stavebnici pouze připravena prázdná popsaná lahvička. Výrobce správně předpokládal, že koncentrovaná kyselina solná či dusičná by v  případě vylití mohla nevhodně zareagovat se zbytkem krabice, takže v návodu bylo doporučeno nechat si chybějící chemikálie dokoupit rodiči a pracovat pod jejich dohledem. Rodičovského dohledu jsem se ovšem zbavil hned poté, co jsem svou alchymistickou kariéru korunoval výrobou chlóru a sirovodíku a byl z kuchyně vykázán do nevytápěné kůlny.

Drogerie našeho městečka sice nebyla po chemické stránce nijak bohatě zásobena, ale ledasco se dalo sehnat, když si člověk vypůjčil v místní lidové knihovně pár odborných publikací a věděl, v jakých produktech se zajímavé látky vyskytují.
Tak například dusičnany se prodávaly jako zahrádkářské hnojivo, síra se dala oškrabat z knotů určených k desinfekci vinařských sudů, chlorečnany tvořily základ herbicidních přípravků, hypermangan byl k dostání jako populární kloktadlo, rtuť jsme si mohli opatřit z  lékařských teploměrů. Náš drogista, pan Janda, se sice díval na nákupní seznam dvanáctiletého kluka podezřívavě, ale když jsem ho přesvědčil, že nemám sebedestruktivní sklony a pohání mě pouze náklonnost k vědám, vše mi nakonec prodal.

Před výrobou třaskavin mě samozřejmě rodiče důrazně varovali, poukazujíce na medializované případy amatérských mladých pyrotechniků, kteří při pokusech přišli o zrak nebo o několik prstů. Já se však o výbušniny zajímal výhradně teoreticky, praktickým vyvrcholením byla jen neškodná prskající pasta z hypermanganu a hliníkových pilin.
Ne snad že bych si něco dělal z četných pokynů své matky, ale bál jsem se, že s chybějícím prstem bych při kytaře nemohl oslňovat spolužačky napodobováním Johna Lennona.

Díky vhodně načasovanému vánočnímu dárku mě po prázdninách začala chemie ve škole bavit. Sice se ze mne nestal žádný Heyrovský ani Wichterle, ale míval jsem většinou jedničky a rozhodně jsem se ani později na gymnásiu před písemkou z chemie netřásl strachy.
Dnešní výrobci dávají přednost spíše vizuálně atraktivnějším hračkám, nad kterými se nemusí příliš přemýšlet. Mnohé chemické suroviny se sice dají zakoupit ve specializovaných prodejnách i přes internet, ale obávám se, že tomu bude brzy konec. Evropský parlament letos vydal nařízení o zamezení volného prodeje prekurzorů výbušných látek, které má patrně zamezit domácké výrobě výbušnin a snížit tak počet samorostlých teroristů. Pokud tento návrh naše vláda zapracuje do podoby zákona (o čemž příliš nepochybuji), kyselinu dusičnou ani peroxid vodíku už si v silnějších koncentracích nekoupíme, ba dokonce je nebudeme smět ani mít doma.

Naše generace také měla v dětství ztížený přístup k nebezpečným látkám, jedům, drogám. Hlavní roli přitom ale hrála výchova rodičů, vlastní zodpovědnost a zdravý rozum pana Jandy.
Dnešní občané Evropské unie už se k nim nedostanou vůbec, třebaže jim dávno bylo osmnáct pryč.

pondělí 18. února 2013

Ave Blogger, posterioturi te salutant

Vypnutí Posterous.com ohlášené na konec dubna 2013 přidělalo více než milionu jeho uživatelů starosti s migrací. 
Konkurenční blogovací systémy se snaží nalákat zrazené posterousany pomocí skriptů usnadňujících migraci, ale není to úplně bezproblémové: posthaven.com je placené a dosud není zprovozněno, migrace na squarespace.com má ve bezplatné verzi omezení na 20 příspěvků, automatizovaný přechod  na tumblr.com je beznadějně zahlcený a navíc neumí přenášet komentáře, snad jedině  wordpress.com má dobře vyřešený import, jak informuje misantrop.info.
Posterous umí exportovat kompletní obsah po přihlášení do Space pomocí tlačítka Request Backup, které vyrobí komprimovaný soubor obsahující celý blog včetně komentářů, obrazových a zvukových souborů. Problém je ale s češtinou. Zatímco na (dosud fungujícím) webu je použito správné kódování UTF-8, v exportovaných popisných souborech formátu XML jsou české znaky převedeny na HTML entity, například dlouhé měkké í je nahrazeno za í. To by ještě nemuselo vadit, ale při generování exportního souboru "wordpress_export_1.xml" mně Posterous nahradil entity dvojicí otazníků ??, takže po jeho importu do Wordpressu jsou česky psané příspěvky nepoužitelné. Tím padla i možnost migrace do jiných systémů, které využívaly WP jako přestupní stanici. Nakonec jsem se proto rozhodl pro manuální transfer jednoho příspěvku za druhým na blogger.com. Kupodivu to nebylo tak pracné, jak jsem očekával.
Blogger poskytuje možnost publikování pomocí vestavěného WYSIWYG editoru, anebo přímou editací HTML (režimy Napsat / HTML). Na webu Posterouse jsem myší vybral kompletní příspěvek a přes schránku Windows jej vložil do WYSIWYG editoru systému Blogger. Kromě formátovaného textu se tak přenesly i všechny vložené obrázky, videa a zvukové podcasty včetně apletů pro jejich přehrávání. Zbývalo nastavit datum publikování podle originálního příspěvku, doplnit štítky a vyřešit transport případných komentářů u původních článků. Ty jsem nakonec taky hromadně přenesl včetně data a přezdívky autora  přes clipboard do prvního mnou ručně vloženého komentáře na Bloggeru. Pořád lepší než automatická migrace komentářů do Wordpressu, která většinu komentujících rozpoznala jen jako Anonymous.
Takže hotovo, toto je poslední posterousí příspěvek a web vitsoft.posterous.com byl v únoru 2013 zkopírován
na novou adresu pavel-vitsoft-srubar.blogspot.cz 
Na Posterous se nezlobím, aspoň nám svým exitem připomenul, že není dobré nosit všechna vejce v jednom košíku a spoléhat se na nepomíjivost internetových služeb, cloudů, pevných disků a života vůbec.

pondělí 31. prosince 2012

Nevěřím ani té statistice, kterou jsem si sám naprogramoval

Nechci tvrdit, že všechny zveřejněné průzkumy popularity presidentských kanditátů jsou zmanipulované, ale pokud není zaručeno, že každý dotazovaný hlasoval právě jednou, a že demografická struktura vzorku dotazovaných osob odpovídá jejich zastoupení v celé množině oprávněných voličů, nemá taková statistika téměř žádnou prognostickou váhu.
Naprogramoval jsem předvolební průzkum na intranetu našeho podniku a dosavadní výsledky mě nijak netěší. Odpovídali pouze ti zaměstnanci, kteří mají přístup k počítači a kteří byli ochotni se zalogovat a anonymně odpovědět, takže to zdaleka není reprezentativní vzorek voličské základny. Ale aspoň mám jistotu, že výsledky nebyly uměle naklikány a že nikdo nehlasoval dvakrát.
Nízká vypovídací schopnost průzkumů ovšem neznamená, že nás nemohou podvědomě ovlivňovat. To ale rozhodně nebylo mým cílem. Naopak, snažím se nebrat výsledky anket na vědomí a rozhodnout se spíše podle  charakteristik a charakteru kandidátů. Dobrou pomůckou by mohla být http://volebnikalkulacka.cz/volba-prezidenta-cr-2013/ jenže kdo zaručí, že budoucí president zůstane věrný zásadám, které ve svých odpovědích zastával(a)? Zklamaní voliči TOP09 by mohli vyprávět.
Takže fakt nevím. Čert nám byl tu přímou volbu presidenta dlužen.



sobota 24. listopadu 2012

Výbor z doteků


Vybrat z #rannipoezie
úkol dosti nesnadný je.
Jako důkaz pod deku
pošlu Výbor z doteků:
Každé ráno voskem včelím 
nakapaným v uších tmelím 
dilatační spáry času, 
zavrtaný v kanafasu.
Mám rád snění polobdělá, 
ležet v stínu jabloní. 
Je to první, co chci dělat 
hned, když budík zazvoní. 
Jedno děvče housle chystá,
druhé sténá z hoboje.
Já, ač nejsem bigamista,
ve snu měl jsem oboje.
Pokaždé, když na mne přichází dřímota,
doufám, že ve snu si doplním postupku 
krasavic, kterým jsem pronikal pod jupku.
Spánek je žolíkem v kanastě života.
S potencí se dá žít zdravě,
s její hladinou však kříž.
Mám ji vysoko, až v hlavě.
Jak ji dostat trochu níž?
Jde-li na mne druhá míza,
stesk a smutek na balkonu
natlačím do saxofonu
jako Simpsonovic Líza.
Když jdu k ženě pro výplatu, 
kredit strkám v její klín 
do štěrbiny ženkomatu. 
Nesmím zapomenout PIN.
Je-li láska pouhé lpění
či přilnavost dlaně k dlani,
napadá mne vysvětlení,
proč jsme, když se dostaví,
hnedka celí lepkaví
a jak děti upatlaní.
Otázky mám, které svědí.
V čem tkví krása ženských půlek?
V čekárně na odpovědi
dávno vystál jsem si důlek.
Svlékáš-li se z pyžama,
podobna jsi jarním loukám.
Tvář si kryju rukama,
skrz prsty však tajně koukám.
Potmě cítím vůni mejdla,
jak se s pižmem druží.
Chci si přečíst v písmu Brailla
tvoji husí kůži.
Prstík můj má touhy smělé,
cestovat chce po tvém těle.
Zcestovale hlesne,
že má touhy zcestné.
Cukráři jsou mistři doby,
obdiv skládám umělcům.
Z pralinek, jež vnady zdobí,
vyssávat chci jejich um.
Jsem rtěnkou do kapsy,
do něžných úst mě vem.
Nejhezčí makeup si
nakreslíš úsměvem.
Vůně tvá se vytrácí
pod klepadly Amorků,
když z nedělních matrací
práším lásku na dvorku.
Ačkoliv jsi osahaná
jako hmatník na kytaře,
melodie tebou hraná
vůbec nezní uchu staře.
Když znaven můj hlas v lože lehá
a omylem v něm zazní něha,
rychle hned zas běží skrejt se 
za chraplákem Toma Waitse. 
Ve šlépějích Shakespeara
taky v loži třesu kopím,
když se žena nevzpírá.
Neplechu s ní potom tropím.
Extáze nálože vpašuji na lože 
pod povlečení. 
To kdyby má milá odpověď mámila, 
jak si jí cením.
Rozpustit cop mě nech. 
V prstovém vísku 
topit se ve vlasech, 
tekutém písku. 
S černovláskou užít špásu 
nikdy nemám zábranu. 
Drobě housku jejím vlasům, 
vykrákám ji za vránu.
Cukrovou vatu tvých vlasů 
v podobě beránka spasu. 
Beran pak změní se na vlka 
a v jeho rouše tě potrká.
Chci tvou Plochou vlasů plout,
ikonky ti rozcuchat,
fontem Courier New Bold
šeptat přitom do ucha.
Kožíšek máš drsnosrstý,
ukaž mi ten od své číči.
Já se do něj dvěma prsty
digitálně podepíši.
Když má drahá nemá stání,
básniček se domáhá,
věnujem se veršování
vysvlečeni donaha.
Před spaním když žena zkusí
pošimrat mi vlásky čtečkou,
ráno z prostěradla čtu si
román plný lásky s tečkou. 
Koukám zpod přivřených víček
na ženu, co vedle dřímá.
Je to nejspíš moje vina,
že má na košilce flíček.
Při večerním obejmutí
do strojku, jenž plní spánek
sladkým sněním, zasunu ti
jeden čerstvý monočlánek.
Ráno jsou mé rýmy zvadlé,
nezlobte se na mne, paní,
za skvrnu na prostěradle,
jež zbyla po veršování.
Earl Gray je v porcelánu.
S elegancí slůněte
šátrám po něm dřív než vstanu,
nadechnuv se vůně thé.
Po ránu z balkonu k sluníčku čichám rád,
mrazivý vzduch voní kořením kouře.
Ospalci zpod peřin volají: Jde sem smrad!
Já si však lebedím, oči své mhouře.
Dík vynálezu Arabů
se ráno z peřin vyhrabu.
Jen se zubať z vůně kafe,
elektrokardiografe!
Když zazní vůně expresa,
tu jazyk v puse zaplesá
a k tanci vzbudí ránospáče,
vyzvav šálkem kávy k čače.
Jitřenky svíce knot celou noc hořící 
přicházím, lásko má, s kávou a skořicí, 
s podnosem v náručí 
já, tvůj mnich kapučín.
Brouskem přejeď ostří
svého jazyčného meče,
pak mi talíř prostři,
na nějž kapka smíchu steče.
Snídani chci v postelíčku!
Neznám věru lepší krmi,
než miláčka na hniličku.
Rohlík křupavě se strmí
namazaný do užasla
máslem z krávy, která spásla
z čtyřlístku mateřídoušku
a teď láteří mi v oušku,
že zas stoupne cholesterol.
Jen blázni si rozestelou
v prostěradle bez poskvrnky,
aniž deset deka šunky
oblažilo jejich pysky.
K tomu dva oříšky z lísky,
kapučíno, které pění,
a na závěr - přitulení.
Neodstraním třísku tvou,
jen ji ve svých očích nech.
Trám v tom mém je výdřevou
šachty v hloubce vzpomínek.
Kremace je cestou k ráji,
ve kterém jsme všichni nazí.
Jako Kolja rád si hraji
s kalhotkama barvy sazí.
Vůni kočičího zlata 
ve vlasech mi vítr větří. 
Má hlava jest nebohata, 
jako Vševěd češu své tři.
Když vrásky na čelo nám klepou
a tíha dává zabrat vnadě,
vzpomínky jsou izolepou,
jež nás drží pohromadě.
Ač adepti jsme hřbitova,
o nás každý dobrák ví,
že nepřestanem veršovat
položeni do rakví.

pátek 9. listopadu 2012

Hotel Internetional


Ty tříhvězdičkové hotelové pokoje jsou všechny na jedno kopyto. Postel, šatník, stolek,  židle, křeslo. Ani jsem nevybaloval, jenom zapnul televizi, svalil se na lůžko a lehce se zasnil. Malá obrazovka laciného televizoru se pod mými přivřenými víčky začala najednou rozmazávat a zazdálo se mi, že program vlastně běží v okně velkého LCD monitoru. 
Že by se standardním vybavením hotelových pokojů stal místo televizoru počítač?
To už jsem si přisedl ke stolku a začal ten zázrak zkoumat zblízka. Přívodní kabely monitoru mizely v zamčené skříňce, kde byl patrně ukryt počítač. Kromě nich ještě ze skříňky vyvěraly přívody ke klávesnici, myši, mikrofonu a k malé krabičce, na které jsem rozpoznal konektor USB, zdířku pro sluchátka, potenciometr hlasitosti a zapuštěné tlačítko s označením RESET.
Zkusil jsem kliknout na ikonku televize a vida, namísto obvyklé hotelové směsi CNN a několika německých komerčních stanic mám náhle výběr z desítek kanálů internetových televizí, ze kterých mohu volit podle názvu, žánru nebo jazyka. Ještě větší výběr je u sousední nabídky internetových rádií. Co tu máme dál? Volba jazykové verze operačního systému, kalkulačka, nějaké počítačové hry, budík, u kterého si mohu nastavit, zda chci být probouzen ptačím švitořením, ezoterickou hudbou nebo třeba policejní sirénou. Ke čtení je na výběr řada elektronických knih, i když vesměs jen starší tituly s expirovanými autorskými právy. Okénko webkamery nabízí živý pohled do hotelové restaurace, recepční haly, hotelového parkoviště. Pomocí VoIP bych mohl bezplatně zatelefonovat kolegovi ze sousedního pokoje, na recepci nebo do restaurace, zarezervovat si stůl a možná i s předstihem objednat nějakou minutku. Hovory do venkovních sítí už jsou za poplatek, který se připisuje k mému účtu. Klikám na svůj účet a hned vidím, kolik zbývá zaplatit. V aplikaci pokojové služby si mohu vyžádat nebo naopak odvolat návštěvu pokojské s čistými ručníky a vysavačem. Sousední ikonkou se dostávám do rezervačního systému, stejného, jakým jsem si v tomto hotelu před týdnem přes internet objednával nocleh. Vidím, že stále mají několik míst volných, takže bych si mohl přímo ze svého pokoje zařídit prodloužení pobytu.
Teď mě napadá, že jsem se nikde nemusel v počítači identifikovat ani zadávat žádné heslo. Rezervační systém zřejmě poznal, že s ním komunikuji z pokoje 123 a z databáze si zjistil, kdo v něm dnes bydlí.
Neodolal jsem a hrotem tužky stiskl RESET. Po restartu se na chvíli zobrazila možnost namísto normálního pokračování zvolit kompletní reinstalaci. Aha, takže kdybych si něco na počítači pokazil nebo zaviroval, stačí reinstalovat a on se zase obnoví do počátečního stavu.  Když po odjezdu hosta pokojská převléká postel, patrně po něm také zároveň reinstaluje jeho PC. Ani to netrvalo příliš dlouho a ničím mě neobtěžovalo, zřejmě mají připraven kompletní obraz disku, společný pro celý hotel. Individualizovat operační systém pro konkrétní pokoj taky nebude problém, stačí podle MAC adresy nebo CPUID vyhledat v tabulce přidělenou IP adresu, název počítače, číslo pokoje.
Pokračuji dál v prohlídce nabídek. Je tady předinstalovaný mailový klient, schránka má adresu room123@HotelInternetional.cz a dokonce v ní mám novou poštu, personifikovaný uvítací mail od vedení hotelu. Asi abych mohl známým poslat fotky z adresy hotelu a tím mu dělat propagaci. No ale já nejspíš zůstanu u svého freemailu dostupného přes webové rozhraní. Na liště prohlížeče vidím užitečné odkazy, jako předpověď počasí, mapu, jízdní řády, a také odkazy na služby a podniky v okolí, které za to nejspíš majiteli hotelu platí nějaké drobné. Hlavně se ale prohlížečem dostanu ke všem svým rozpracovaným dokumentům, které jsem prozřetelně umístil do cloudu. 
Pro řadu zákazníků bude lákavá možnost na dovolené i na pracovní cestě surfovat na velké obrazovce a nemuset s sebou vláčet laptop s nabíječkou. Hotel, který takovou službu nabízí, tím u nezanedbatelné části klientely získá konkurenční výhodu.
Počítač připojený k internetu tedy za srovnatelnou cenu nahradí televizní a rozhlasový přijímač, telefon, hodiny, knihovničku včetně obligátní Gideonovy bible, službu buzení, tištěné provedení hotelových řádů a propagačních materiálů, a k tomu nabídne množství nových netradičních služeb nejen hostům, ale i technickému zázemí hotelu. Trvale zapnutý online počítač v každém pokoji může zjednodušit dodatečné připojení čidel požáru, průchodu dveřmi, programovatelné měření a nastavování pokojové teploty,  kontrolu integrity sebe sama.
Pravda, hotel bude vyžadovat širokopásmové připojení k internetu a vybudování  datové sítě taky něco stojí. U nově rekonstruovaných budov se ale zase může ušetřit na anténních, telefonních a signalizačních rozvodech. Značnou úsporu představují také koncesionářské R-TV poplatky, které se za příjem internetem šířeného vysílání neplatí.
Jestliže je vybavení hotelů počítači oboustranně výhodné, proč je dosud tak málo rozšířeno? Provozovatele hotelových zařízení bych z toho neobviňoval, jejich znalosti informační techniky jim zpravidla stačí nanejvýš k potvrzení mailem došlé rezervace. Asi u nás chybí dodavatel, který by hoteliérům komputerizaci nabídl, nejlépe jako kompletní službu zahrnující dodávku počítačů, zasíťování, kustomizaci systému a webové prezentace, zaškolení, servis.
Anebo to možná zatím jenom žádného nenapadlo.

pátek 14. září 2012

Zkouška sirén



Tento týden mnohý chvastoun
ukazuje nový iPhone.
Na můj mobil seniora
koukají se přitom shora,
prý je to věc statusu.
Já mám ten svůj od Rusů,
snobi děsem oněmí,
když se ozve zvonění.
Jenom já jsem nerozčilen,
mám v něm totiž zkoušku sirén.

pátek 24. srpna 2012

Chvála spojitosti


Hladké oblé křivky jsem míval vždycky rád, prý už jako kojenec. Jakmile jsem se naučil pobíhat po vlastních nohou, pocit bezpečného světa se rozplynul na ostrých hranách nábytku, které jsem se marně snažil otupit svým čelem. V pubertě mě stejně bolestně začalo znepokojovat, když ploché útvary na tričkách spolužaček byly náhle narušeny hrbolkem. O pár let později jsem se naučil rozpoznávat kvalitu křivek pomocí matematického aparátu. Hladká křivka se prozradila tím, že měla spojitou první derivaci. Analýza matematických křivek pomocí diferenciálního počtu nebyla ani zdaleka tak zábavná, jako zkoumání oblin rýsujících se pod šaty obou studentek, které jsme tenkrát v ročníku měli, ale aspoň nám dala povědomí, že krása oblých tvarů je exaktně měřitelná a že přírodní funkce jsou spojité.
Bohužel se v byznysu pohybuje spousta lidí, kteří na rozdíl od blobotvůrce Kaplického preferují nespojitosti. Při odletu na dovolenou nás nepotěšila novinka Travel Servisu spočívající v omezení povolené hmotnosti zavazadla z loňských dvaceti na 15 kg. Při překročení třeba jen o půl kila se vybírá doplatek 750 Kč. To si pak našinec musí řádně rozmyslet, zda se za takovou cenu vyplatí mít v kufru plechovku Prazdroje navíc, anebo jestli raději kupovat domorodé patoky na místě. Letištní odbavovačku přitom neobměkčíte ani svou souchotinářskou hubeností (teď nemluvím o sobě), zatímco vedle stojící tlouštík se vesele směje, že jeho zavazadlo limity nepřekračuje.
Co kdyby raději sečetli hmotnost kufru, příručního zavazadla a samotného prasažéra včetně obsahu jeho kapes, a teprve když součet překročí určitou mez, lineárně účtovali příplatek za kila navíc? Spojité odstupňování příplatku bychom pociťovali jako spravedlivější, nemuseli bychom se stresovat při balení a jako vedlejší efekt by to možná cestující motivovalo k hubnutí.
Otřesným příkladem nespojitosti je způsob zpoplatnění jízdy po dálnicích. Z odstupňování ceny dálniční známky za 10, 31 a 427 dní (310, 440 a 1500 Kč) se dá odvodit cena za užívání dálnice asi 3 Kč/den plus fixní částka za výrobu a distribuci známky kolem 290 Kč. Motorista, který použije dálnici svátečně několikrát do roka, tak zaplatí v součtu stejnou cenu, jako každodenní dojížděč do práce. Kéž by tak ztrojnásobili poplatek ze tří na deset korun denně, rád bych tu desetikačku na rozvoj dálniční sítě při každé jízdě autem věnoval. Samozřejmě by se zaplacení nemohlo prokazovat každodenně přelepovanými drahými známkami na čelním skle, které beztak ani dalekohledem vyzbrojený policista není schopen za jízdy zkontrolovat. Ale když zvládají ověřovat seřízenost emisí a zaplacení povinného ručení, nějaký způsob kontroly by se našel, stejně jako se s kontrolami placení jízdného musejí vypořádat všechny dopravní podniky.
Dejte mi zlomek ze 700 miliónů alokovaných na výrobu dálničních nálepek a uspořádám internetový brainstorming, ze kterého vyplyne mnohem lacinější a spravedlivější systém dálničních plateb, když už nelze tyto poplatky zahrnout do spotřební daně z pohonných hmot.
Správným směrem nakročil Vodafone se svou Velkou srpnovou tarifní revolucí s účtováním po sekundách namísto dosavadních 60+1. Jenže který ajťák ještě dneska telefonuje přes GSM? Za data v netarifním programu Divoká karta stále platíme 25 Kč za každých započatých 24 hodin.
Pokud by zdražili třeba na dvojnásobek, ale se spojitějším účtováním 2 Kč za hodinu, určitě bych to mimo dosah WiFi začal využívat. To by teprve byla revoluce.
Vážení cenotvůrci, účtujte prosím stejně jako hokynáři za zboží plynule a spojitě, s tak malou granularitou, jaká je ještě technicky rozumná. My spotřebitelé vás za to budeme mít radši, a na tom se dá vydělat nejvíc.

neděle 19. února 2012

Proč došlo k Cimrmanovi právě v Čechách?


Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let sice neubralo na absurditě mnoha reálií, na které obyvatelé socialistického Československa v každodenním životě naráželi, ale umožnilo o nich alespoň hovořit a dokonce se jim i zasmát. Když mohl rozhlas zprostředkovat přímé přenosy z fotbalových utkání, proč by nemohl stejně tak přinést reportáž ze synchronizovaného plavání akvabelek? Situaci, kdy došlo k narušení jejich uměleckého vystoupení žabincem vyrašivším na hladině bazénu, pak většina posluchačů konfrontovaná s každodenní realitou ani nepovažovala za něco mimořádného. Není divu, že se v takovém společenském podhoubí dobře dařilo absurdním mystifikacím.
Pojem "mystika" označuje dotek něčeho tajemného, transcendentální zkušenost oproštěnou od rušivých smyslových vjemů. Mystifikací pak rozumíme záměrné působení, jehož cílem je poskytnout příjemci duchovní prožitek spočívající v proniknutí do tajemna, ať již skutečného či fiktivního, uměle vytvářeného mystifikátorem. Jedná-li se o mystifikaci hromadnou, přistupuje k tomu navíc u mystifikanců pocit spiklenectví vyvolaný společným sdílením tajemství. Že jsou přitom přiváděni v omyl, není podstatné.
Čím to je, že se tak rádi necháváme beztrestně mystifikovat? Snad proto, že vyvolané pocity sounáležitosti přetrvávají navzdory tomu, že se mystifikace ukázala býti falešnou. Při sledování filmu si divák také uvědomuje, že hrdinové na plátně umírají jen jako a po natočení záběru si ve skutečnosti smyli umělou krev a šli do bufetu na chlebíček. Přesto ale emoce, které v člověku dílo vyvolává, jsou zcela skutečné.
Zatímco šebánkovské křídlo po uměleckém rozkolu v roce 1969 používá Cimrmanovo jméno především k rozvíjení slovního eskamotérství v samostatně stojících skečích, jež vyvrcholí v devadesátých letech šemanovickými Salóny, autorská dvojice Smoljak a Svěrák odkrývá v Járovi Cimrmanovi ucelenou osobnost a budování jejího kultu zcela podřizuje obsah divadelních seminářů. Přestože se ani oni neubrání občasnému sklouznutí k verbálnímu klaunství, jejich koncepce kompaktního obrazu Mistra a jeho postupného odkrývání se ukazuje jako životnější a Šebánkovci mohou jen pozorovat, jak jim smoljakovsko-svěrákovské křídlo mává na rozloučenou a brzy je nechávají daleko před sebou.
V čem spočívá úspěch cimrmanovského divadelnictví? Především se nebojí zesměšnit sami sebe. Sebeironie samozřejmě není vynálezem cimrmanovců, avšak je u nich zcela originálně rozvinuta. Nedělají si legraci z vlastní hlouposti či neznalosti, ale naopak, ironizují svůj vědecký zápal. Typickým příkladem budiž patetická recitace Cimrmanova dopisu Stanko Milovičovi. Rovněž obětavost při rekonstrukci některých her je až dojemná. Vidět např. režiséra Smoljaka, kterak navzdory pokročilému věku tančí před zaplněným hledištěm kankán, je divadelní zážitek, na který je těžké zapomenout.
Adorace vědeckých metod a jejich nekritické přejímání, zejména těch ze Sovětského svazu, byla pro poválečnou československou společnost typická. Divadlo Járy Cimrmana si přitom nedovolilo tento trend kritizovat. Namísto toho důsledným využíváním obdobných metod na jevišti nechává diváka, aby si sám uvědomil absurditu doby. Ne každý divák to ovšem takto chápal, ať již ze zaslepenosti nebo hlouposti, jak je ilustrováno ve filmu Nejistá sezóna na kulturní referentce odmítající vědecky přesný popis meteorologické situace.
Do hry je často zapojováno hlediště, k němuž se například krátkozraký Bystrozraký obrací jako na malé návštěvníky pohádkového představení. Recitaci Cimrmanovy básničky na začátku Dobytí severního pólu zase narušuje uvaděčka. K dokonalosti je přivedeno téma selhávající nápovědy (Záskok, Afrika). Nejnápaditější je ovšem zapojení pomocného jevištního personálu, často reprezentovaného nerudným kulisákem, jehož znechucení ostře kontrastuje s nadšenou ochotou cimrmanologů a mate diváka. Teprve dlouho odkládaná pointa v podobě podezřele měkké hmoty mající demonstrovat výslovnost měkkých samohlásek, či v podobě brašny s nářadím zaměněné za rekvizitu supa, poskytne zdůvodnění a katarzi.
Vedle tohoto "paradivadla", tedy hraní (si) s divadlem samotným, je hlavním pilířem úspěchu druhoplánový humor. Při demonstrativním vymýšlení vlastních anekdot v besedě k Lijavci se divák nesměje samotnému obsahu předneseného vtipu, jak to jeho autor původně plánoval, ale spíše odhalenému pozadí procesu tvorby. Za typickou ukázku druhoplánové komiky můžeme považovat přerušení přednášky výrokem "Tak jsme se zasmáli a teď zase zpátky k vážné práci."
Mohl se takový Cimrman narodit například v Rusku nebo v Německu? 
Silným národům chybí sebereflexe podmíněná hrozbou přicházející z té či oné strany. Obranný reflex malého národa reagovat na útisk jeho zesměšněním se stává živným substrátem nových divadel, Osvobozeným počínaje. K přijetí absurdity Cimrmanovy existence připravily půdu další malé scény vyrojivší se u nás v padesátých a šedesátých letech (ABC, Semafor, Zábradlí, Reduta). Obecně nízká religiozita české společnosti dává prostor k ochotné akceptaci mystických prvků v osobě Járy Cimrmana. Jistou paralelou cimrmanovských divadelníků by snad mohl být britský Monty Pythonův létající cirkus, avšak ten vzniká ve zcela jiném kontextu a postrádá jednotící ideu v podobě renesančního všeuměla. Teprve absence patosu při pohledu na vlastní dějiny, nebo alespoň jeho zkarikování, umožňuje zrod blouznivce cimrmanovského typu, který před radikalismem preferuje švejkování a mírný pokrok v mezích zákona. 
Snad proto si autoři za hlavní zdroj komična i po pádu monopartajní vlády nejraději vybírají nekonfliktní témata: sexuální touhu (Akt), podlézavost vůči autoritám (Třídní kniha), společenskou korektnost (Zlatovláska), zpocené onuce (Lijavec), záměnu obecných a vlastních jmen (Němý Bobeš), naivní představy o budoucnosti (Posel), hurávlastenectví (Blaník), stařeckou roztržitost (Švestka), ješitnost a přezíravost umělců (Záskok), proradnost primitivů (Afrika), adoraci a odosobnění národních hrdinů (České nebe). Díky kompaktnosti často opakovaného repertoáru, skvělé režii a využívání zpětné vazby publika jsou všechny repliky jazykově vybroušeny a lékárnicky přesně načasovány. 
Divadlu Járy Cimrmana je cizí prvoplánový humor založený na osobitém přednesu (Vlasta Burian, smutný muž Válek, Felix Holzman, Ostravak), přímočarém přehánění (povídky Šimka a Grossmana), adresné politické satiře (Šimek a Bubílková). Místo toho dávají přednost civilnímu herectví, se kterým se divák může ztotožnit, a taky to často dělá. Na návštěvě u přátel odpovídá na pobídku ke konzumaci opakovaným "já bych si s dovolením taky vzal". Přijde-li řeč na České Budějovice, hned někdo podotkne, že by tam chtěl žít každý. Při zmínce o Vyškově se vždy najde škodolibec, který připomene, že se tam ztratily čtyři čepice.
Pronikání cimrmanovských výroků do obecného českého povědomí probíhalo trojfázově: V sedmdesátých letech ještě někdy musel mluvčí vysvětlovat, že citovaný výrok pochází ze hry Járy Cimrmana, aby nebyl za podivína muvícího z cesty. V další fázi již citáty zlidověly natolik, že vysvětlování nebylo potřebné. V posledním stadiu se cimrmanovské fráze automaticky začleňují do běžné mluvy a už se jim nikdo ani nesměje.
Fenomén Cimrman tak má na české národní uvědomění a jazykovou kulturu mnohem účinnější vliv, než naoktrojování obrozeneckých klasiků do povinné školní četby, o bezduchém skandování národoveckých hesel s okovanými botami ani nemluvě. A jak on sám říká, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.