Výbor z doteků

Vybrat z #rannipoezie

úkol dosti nesnadný je.

Jako důkaz pod deku

pošlu Výbor z doteků:

Každé ráno voskem včelím 

nakapaným v uších tmelím 

dilatační spáry času, 

zavrtaný v kanafasu.

Mám rád snění polobdělá, 

ležet v stínu jabloní. 

Je to první, co chci dělat 

hned, když budík zazvoní. 

Jedno děvče housle chystá,

druhé sténá z hoboje.

Já, ač nejsem bigamista,

ve snu měl jsem oboje.

Pokaždé, když na mne přichází dřímota,

doufám, že ve snu si doplním postupku 

krasavic, kterým jsem pronikal pod jupku.

Spánek je žolíkem v kanastě života.

S potencí se dá žít zdravě,

s její hladinou však kříž.

Mám ji vysoko, až v hlavě.

Jak ji dostat trochu níž?

Jde-li na mne druhá míza,

stesk a smutek na balkonu

natlačím do saxofonu

jako Simpsonovic Líza.

Když jdu k ženě pro výplatu, 

kredit strkám v její klín 

do štěrbiny ženkomatu. 

Nesmím zapomenout PIN.

Je-li láska pouhé lpění

či přilnavost dlaně k dlani,

napadá mne vysvětlení,

proč jsme, když se dostaví,

hnedka celí lepkaví

a jak děti upatlaní.

Otázky mám, které svědí.

V čem tkví krása ženských půlek?

V čekárně na odpovědi

dávno vystál jsem si důlek.

Svlékáš-li se z pyžama,

podobna jsi jarním loukám.

Tvář si kryju rukama,

skrz prsty však tajně koukám.

Potmě cítím vůni mejdla,

jak se s pižmem druží.

Chci si přečíst v písmu Brailla

tvoji husí kůži.

Prstík můj má touhy smělé,

cestovat chce po tvém těle.

Zcestovale hlesne,

že má touhy zcestné.

Cukráři jsou mistři doby,

obdiv skládám umělcům.

Z pralinek, jež vnady zdobí,

vyssávat chci jejich um.

Jsem rtěnkou do kapsy,

do něžných úst mě vem.

Nejhezčí makeup si

nakreslíš úsměvem.

Vůně tvá se vytrácí

pod klepadly Amorků,

když z nedělních matrací

práším lásku na dvorku.

Ačkoliv jsi osahaná

jako hmatník na kytaře,

melodie tebou hraná

vůbec nezní uchu staře.

Když znaven můj hlas v lože lehá

a omylem v něm zazní něha,

rychle hned zas běží skrejt se 

za chraplákem Toma Waitse. 

Ve šlépějích Shakespeara

taky v loži třesu kopím,

když se žena nevzpírá.

Neplechu s ní potom tropím.

Extáze nálože vpašuji na lože 

pod povlečení. 

To kdyby má milá odpověď mámila, 

jak si jí cením.

Rozpustit cop mě nech. 

V prstovém vísku 

topit se ve vlasech, 

tekutém písku. 

S černovláskou užít špásu 

nikdy nemám zábranu. 

Drobě housku jejím vlasům, 

vykrákám ji za vránu.

Cukrovou vatu tvých vlasů 

v podobě beránka spasu. 

Beran pak změní se na vlka 

a v jeho rouše tě potrká.

Chci tvou Plochou vlasů plout,

ikonky ti rozcuchat,

fontem Courier New Bold

šeptat přitom do ucha.

Kožíšek máš drsnosrstý,

ukaž mi ten od své číči.

Já se do něj dvěma prsty

digitálně podepíši.

Když má drahá nemá stání,

básniček se domáhá,

věnujem se veršování

vysvlečeni donaha.

Před spaním když žena zkusí

pošimrat mi vlásky čtečkou,

ráno z prostěradla čtu si

román plný lásky s tečkou. 

Koukám zpod přivřených víček

na ženu, co vedle dřímá.

Je to nejspíš moje vina,

že má na košilce flíček.

Při večerním obejmutí

do strojku, jenž plní spánek

sladkým sněním, zasunu ti

jeden čerstvý monočlánek.

Ráno jsou mé rýmy zvadlé,

nezlobte se na mne, paní,

za skvrnu na prostěradle,

jež zbyla po veršování.

Earl Gray je v porcelánu.

S elegancí slůněte

šátrám po něm dřív než vstanu,

nadechnuv se vůně thé.

Po ránu z balkonu k sluníčku čichám rád,

mrazivý vzduch voní kořením kouře.

Ospalci zpod peřin volají: Jde sem smrad!

Já si však lebedím, oči své mhouře.

Dík vynálezu Arabů

se ráno z peřin vyhrabu.

Jen se zubať z vůně kafe,

elektrokardiografe!

Když zazní vůně expresa,

tu jazyk v puse zaplesá

a k tanci vzbudí ránospáče,

vyzvav šálkem kávy k čače.

Jitřenky svíce knot celou noc hořící 

přicházím, lásko má, s kávou a skořicí, 

s podnosem v náručí 

já, tvůj mnich kapučín.

Brouskem přejeď ostří

svého jazyčného meče,

pak mi talíř prostři,

na nějž kapka smíchu steče.

Snídani chci v postelíčku!

Neznám věru lepší krmi,

než miláčka na hniličku.

Rohlík křupavě se strmí

namazaný do užasla

máslem z krávy, která spásla

z čtyřlístku mateřídoušku

a teď láteří mi v oušku,

že zas stoupne cholesterol.

Jen blázni si rozestelou

v prostěradle bez poskvrnky,

aniž deset deka šunky

oblažilo jejich pysky.

K tomu dva oříšky z lísky,

kapučíno, které pění,

a na závěr - přitulení.

Neodstraním třísku tvou,

jen ji ve svých očích nech.

Trám v tom mém je výdřevou

šachty v hloubce vzpomínek.

Kremace je cestou k ráji,

ve kterém jsme všichni nazí.

Jako Kolja rád si hraji

s kalhotkama barvy sazí.

Vůni kočičího zlata 

ve vlasech mi vítr větří. 

Má hlava jest nebohata, 

jako Vševěd češu své tři.

Když vrásky na čelo nám klepou

a tíha dává zabrat vnadě,

vzpomínky jsou izolepou,

jež nás drží pohromadě.

Ač adepti jsme hřbitova,

o nás každý dobrák ví,

že nepřestanem veršovat

položeni do rakví.