sobota 23. července 2011

Jak je to s tím tykáním


Atributem předchůdců společnostních sítí, kterými byly radioamatérské kluby, Fidonet, chatovací kanály a diskusní servery, vždycky bývalo všeobecné vzájemné tykání. Částečně to vyplývalo z technických překážek, které musel zájemce o zapojení umět překonat - postavit si vysílačku (hamradio), nakonfigurovat modem a speciálního poštovního klienta (Fido), zařídit a zaplatit připojení k Internetu. To byl jakýsi přirozený filtr, který zaručoval, že se do komunity dostávají pouze osoby s jistou minimální úrovní technické a sociální inteligence, tedy potenciální kolegové.
Se zjednodušením přístupu na net přicházejí davy nových lidí, kteří za sebou mnohdy táhnou zlozvyky z reálného světa, aroganci, vykání. Je až komické, že vykání se nejčastěji dožadují lidé skrývající svou skutečnou identitu a někdy i pohlaví za děravou masku přezdívky, nezřídka zvolené z pohádkového světa. Přitom v českých pohádkách i ten sebehloupější Honza nebo chudobná stařenka panu králi zásadně tykají, aniž by to snižovalo jeho majestát.
Dnes už se sice nemusíme zdlouhavě dorozumívat morseovkou nebo krátkými textovými zprávami, avšak rozsah komunit je mnohem větší než v síťovém pravěku a času nám nepřibývá, nevidím tedy důvod zavádět zdržující společenské konvence skutečného světa do netikety. Pokud chci někoho neznámého na síti kontaktovat, nemusím čekat, až si budeme vzájemně představeni, a také pozdravy a společenské fráze se vynechávají anebo nanejvýš nahrazují dvouznakovou zkratkou.
Automatické tykání je další přirozenou cestou k urychlení a usnadnění kontaktů a nám staromilcům navíc evokuje doby, ve kterých byla příslušnost k síti známkou jistého spiklenectví a kolegiality. Dalším důvodem může být také obtížnost zapamatovat si při větším počtu kontaktů, s kým si tykám a s kým ne. 
Vzájemné tykání na internetu tedy považuji za známku soudržnosti s komunitou, nikoli za bodrou soudružskost či familiárnost, ani za nedostatek úcty a respektu. Já se dopouštím vykání jen ve čtyřech situacích:
  1. v obchodním a úředním styku
  2. při komunikaci s člověkem, kterého znám osobně, a při setkání F2F si rovněž vykáme
  3. pokud si o to dotyčný výslovně řekne
  4. pokud komunikuji se zjevným blbcem
Hranice mezi posledními dvěma případy bývá často neostrá. 

1 komentář:

  1. Pavel Stárek responded:

    Tak já zejména využívám bod 4.
    ------------------------------------------------
    @volven responded:

    Prima, zas jednou budu za blbce: Nesouhlasím.
    Tykám si jen s těmi, se kterými jsem si potykal, a to až na výjimky dělám jen s lidmi, které jsem osobně potkal a kteří za to stojí. Považoval bych za arogantní a trestuhodně nezdvořilé vnucovat tykání někomu, koho třeba osobně neznám, o kom nic nevím a kdo o tykání si se mnou vůbec nemusí mít zájem. Navíc by mi bylo poněkud trapné začít tykat někomu, kdo je starší než já, nebo dámě, aniž bych k tomu před tím byl vyzván. Stará škola, no… Mimochodem, na Internetu jsem od 1993, jeden z davu těch nových lidí, skrývajících se za děravým pseudonymem.

    Měl bych ale ještě dodat, že jsem se nedávno přistihl při tom, že tykám Bártovi. To je ovšem výraz nejhlubšího opovržení. Pozná se to z kontextu. ;)
    ------------------------------------------------
    Pavel vitsoft Srubar responded:

    Ano, vykařů je taky dost, zejména na iDnesových diskusích se to jimi přímo hemží. Podle mého psychologického odhadu se rozdělují na dva tábory:
    Jedni považují vykání za projev úcty, jako třeba @Ghostesska v příspěvku http://blogerka.posterous.com/62200322 .
    Druhá skupina, kam patří kupříkladu @volven, taky preferuje vykání v diskusích zejména proto, že dotyčného osobně nepotkal a protože mu za tykání nestojí, či jak se teď moderně říká, nepásli spolu husy.
    Oba názory jsou legitimní, já svůj postoj nikomu nevnucuji, jen ho vysvětluji.
    Pokud mám pocit, že mi někdo v diskusi za to nestojí, prostě mlčím a ykání neřeším.
    V roce 1993 jsem rozjížděl první BBS na Opavsku, ale o Internetu jsem si tenkrát mohl nechat jenom zdát, byv již dávno předtím vypuzen z akademického prostředí do komerční sféry (taky jsem stará škola :=)
    Nicméně ani volven tehdy v předCOnetové době ještě nejspíš neměl na síti moc virtuálních partnerů ke komunikaci, takže to je irrelevantní. Masový příliv účastníků začal až v 21. století, kdy teprve můžeme hovořit o virtuální společnosti transformované do internetového světa.
    Zatímco někteří jej vidí jako kopii 1:1 se všemi jejími guth-jarkovskými pravidly a zákony, já toto paradigma vnímám spíše jako maškarní rej plný všelijakých batmanů, mickey-mousů, sněhurek, pump v zimě a ventilků.

    OdpovědětVymazat