Sada zkumavek a dalšího laboratorního skla, k tomu lihový kahan, bloček lakmusových papírků a několik základních chemikálií, se kterými se daly podle přiloženého návodu provádět zajímavé pokusy. Kamarádům se o těchto vánočních prázdninách nepodařilo mě přesvědčit k bruslení na rybníku ani stavění eskymáckých iglú, raději jsem seděl u kuchyňského stolu a oddával se lučbě, míse a nad plamenem zahřívaje různobarevné prášky.
Na některé méně bezpečné látky byla ve stavebnici pouze připravena prázdná popsaná lahvička. Výrobce správně předpokládal, že koncentrovaná kyselina solná či dusičná by v případě vylití mohla nevhodně zareagovat se zbytkem krabice, takže v návodu bylo doporučeno nechat si chybějící chemikálie dokoupit rodiči a pracovat pod jejich dohledem. Rodičovského dohledu jsem se ovšem zbavil hned poté, co jsem svou alchymistickou kariéru korunoval výrobou chlóru a sirovodíku a byl z kuchyně vykázán do nevytápěné kůlny.
Drogerie našeho městečka sice nebyla po chemické stránce nijak bohatě zásobena, ale ledasco se dalo sehnat, když si člověk vypůjčil v místní lidové knihovně pár odborných publikací a věděl, v jakých produktech se zajímavé látky vyskytují.
Tak například dusičnany se prodávaly jako zahrádkářské hnojivo, síra se dala oškrabat z knotů určených k desinfekci vinařských sudů, chlorečnany tvořily základ herbicidních přípravků, hypermangan byl k dostání jako populární kloktadlo, rtuť jsme si mohli opatřit z lékařských teploměrů. Náš drogista, pan Janda, se sice díval na nákupní seznam dvanáctiletého kluka podezřívavě, ale když jsem ho přesvědčil, že nemám sebedestruktivní sklony a pohání mě pouze náklonnost k vědám, vše mi nakonec prodal.
Před výrobou třaskavin mě samozřejmě rodiče důrazně varovali, poukazujíce na medializované případy amatérských mladých pyrotechniků, kteří při pokusech přišli o zrak nebo o několik prstů. Já se však o výbušniny zajímal výhradně teoreticky, praktickým vyvrcholením byla jen neškodná prskající pasta z hypermanganu a hliníkových pilin.
Ne snad že bych si něco dělal z četných pokynů své matky, ale bál jsem se, že s chybějícím prstem bych při kytaře nemohl oslňovat spolužačky napodobováním Johna Lennona.
Díky vhodně načasovanému vánočnímu dárku mě po prázdninách začala chemie ve škole bavit. Sice se ze mne nestal žádný Heyrovský ani Wichterle, ale míval jsem většinou jedničky a rozhodně jsem se ani později na gymnásiu před písemkou z chemie netřásl strachy.
Dnešní výrobci dávají přednost spíše vizuálně atraktivnějším hračkám, nad kterými se nemusí příliš přemýšlet. Mnohé chemické suroviny se sice dají zakoupit ve specializovaných prodejnách i přes internet, ale obávám se, že tomu bude brzy konec. Evropský parlament letos vydal nařízení o zamezení volného prodeje prekurzorů výbušných látek, které má patrně zamezit domácké výrobě výbušnin a snížit tak počet samorostlých teroristů. Pokud tento návrh naše vláda zapracuje do podoby zákona (o čemž příliš nepochybuji), kyselinu dusičnou ani peroxid vodíku už si v silnějších koncentracích nekoupíme, ba dokonce je nebudeme smět ani mít doma.
Naše generace také měla v dětství ztížený přístup k nebezpečným látkám, jedům, drogám. Hlavní roli přitom ale hrála výchova rodičů, vlastní zodpovědnost a zdravý rozum pana Jandy.
Dnešní občané Evropské unie už se k nim nedostanou vůbec, třebaže jim dávno bylo osmnáct pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat