Balicí manuál

Pokud jsi, hošíku, ve věku mladém,

při řeči s děvčaty podoben oslovi,

názorné příklady najdeš zde skladem

jak zapříst rozhovor, jak dívku oslovit.

Slečno, vy jste Nový svět,

lákavá jak zlata kus.

Přes Atlantik chtěl bych jet,

být váš Kryštof Kolumbus.

Slečno, jste vzor elegance,

vidím ve vás princezničku.

Pojďte se mnou ke studánce,

s malým princem, pomaličku.

Slečno, jste můj šálek čaje,

svíravá jen maloučko.

Jemně třemi prsty zkraje

uchopím vás za ouško.

Slečno, malá Alenko

v říši divů za zrcadlem,

jak hedvábné vlákénko

chci se protkat vaším prádlem.

Slečno, alarm ve mně houká,

opojně jste mladičká.

Kdybych policistům foukal,

zezelená trubička.

Slečno, vaše odvěsny

způsobují mokré sny,

přepínají střelce.

Pojďme sečíst čtverce!

Slečno, mám hlad vitriolu

a vám zase chybí něha.

Zbavujme se zásad spolu,

zneutralizujme pH!

Slečno, pojďme si teď hrát

na drzého nezbedu.

Chci vás prsty ovládat

jako displej iPadu.

Slečno, do výčtu mých kvalit

patří to, že umím balit.

Mám i trávu (dvě tři deka).

Chcete vidět mého špeka?

Slečno, vy už nejste dítě!

Nádherně se vyvíjíte,

ustálím vás v sirnatanu.

Pojďte, napustím vám vanu.

Slečno štíhlá jako tyčka,

chci být hasič, jenž vás hýčká.

Při požáru po vás sjíždí

od krku až dolů k hýždi.

Slečno, ctnostná Jano z Arcu,

lákáte jak čerstvý rohlík.

K hotdogu je třeba párku,

ten můj bychom zkusit mohli.

Slečno, jsem z vás opojen, 

jste má švestka a já vosa. 

Teď už mi jde o to jen, 

kudy do vás vnořit sosák. 

Slečno, věřte, nechci vás

nijak nutit do striptýzu,

obdivuji však váš pas.

Smím vám do něj dát své vízum?

Slečno, vidím květy růst

na úsměvu rozpustilém.

Popráším vám bliznu úst

jako motýlek svým pylem.

Slečno, jste-li na mé hrudi

jako metál připjata,

hned to ve mně touhu vzbudí.

Pojďme vzývat Priapa!

Slečno, buďte koňskou stájí

mému závodnímu oři.

Žíly se mu napínají

touhou, že se do ní vnoří.

Slečno, s láskou hledím rád

ženám do tváře.

Naučím vás milovat

misionáře.

Slečno, buďte garáží

zámožného lorda,

do níž denně zaváží

luxusního Forda.

Slečno, hra se na vás chystá:

budu iluzionista.

Přeříznu vás střelhbitě,

a vy potom zmizíte.

Slečno, chtěl bych s vámi spát.

Nedělejte grimasu,

stačí se jen pousmát

na znamení souhlasu.

Jak je to s tím tykáním

Atributem předchůdců společnostních sítí, kterými byly radioamatérské kluby, Fidonet, chatovací kanály a diskusní servery, vždycky bývalo všeobecné vzájemné tykání. Částečně to vyplývalo z technických překážek, které musel zájemce o zapojení umět překonat - postavit si vysílačku (hamradio), nakonfigurovat modem a speciálního poštovního klienta (Fido), zařídit a zaplatit připojení k Internetu. To byl jakýsi přirozený filtr, který zaručoval, že se do komunity dostávají pouze osoby s jistou minimální úrovní technické a sociální inteligence, tedy potenciální kolegové.

Se zjednodušením přístupu na net přicházejí davy nových lidí, kteří za sebou mnohdy táhnou zlozvyky z reálného světa, aroganci, vykání. Je až komické, že vykání se nejčastěji dožadují lidé skrývající svou skutečnou identitu a někdy i pohlaví za děravou masku přezdívky, nezřídka zvolené z pohádkového světa. Přitom v českých pohádkách i ten sebehloupější Honza nebo chudobná stařenka panu králi zásadně tykají, aniž by to snižovalo jeho majestát.

Dnes už se sice nemusíme zdlouhavě dorozumívat morseovkou nebo krátkými textovými zprávami, avšak rozsah komunit je mnohem větší než v síťovém pravěku a času nám nepřibývá, nevidím tedy důvod zavádět zdržující společenské konvence skutečného světa do netikety. Pokud chci někoho neznámého na síti kontaktovat, nemusím čekat, až si budeme vzájemně představeni, a také pozdravy a společenské fráze se vynechávají anebo nanejvýš nahrazují dvouznakovou zkratkou.

Automatické tykání je další přirozenou cestou k urychlení a usnadnění kontaktů a nám staromilcům navíc evokuje doby, ve kterých byla příslušnost k síti známkou jistého spiklenectví a kolegiality. Dalším důvodem může být také obtížnost zapamatovat si při větším počtu kontaktů, s kým si tykám a s kým ne. 

Vzájemné tykání na internetu tedy považuji za známku soudržnosti s komunitou, nikoli za bodrou soudružskost či familiárnost, ani za nedostatek úcty a respektu. Já se dopouštím vykání jen ve čtyřech situacích:

1. v obchodním a úředním styku
2. při komunikaci s člověkem, kterého znám osobně, a při setkání F2F si rovněž vykáme
3. pokud si o to dotyčný výslovně řekne
4. pokud komunikuji se zjevným blbcem

Hranice mezi posledními dvěma případy bývá často neostrá. 

Bulhimeriky

Na letišti v Burgasu 
koukají mi do pasu. 
Být tak muslim, 
to by, myslím, 
svléknuli mne do pasu.

Bulharskou dívčinu tmavou
chtěl jsem si malovat nahou
při světle svic.
Neřekla nic,
jen pořád kroutila hlavou.

Holky na Slunečném pobřeží
rády si ve vedru poleží
nahoře bez.
Trpím jak pes,
studené pivo však osvěží.

Zralá žena ze Sofie
rohlíkem se neopije,
zato výská,
když se pliska
do jejího hrdla lije.

Změna v initiáři,
jsou to lháři, Bulhaři!
Bylo marný
jet do Varny,
piko se tam nevaří.

Ušní červi

Asi taky znáte schopnost vzlezlých melodií uhnízdit se v mozku.
Neodbytně hlodají jako ušní červi a drze si v nevhodných chvílích uzurpují focus pozornosti. Přitom ani není třeba, abychom ji zaslechli v rádiu, spouštěčem může být nahodilá vzpomínka, asociace, sen.
Někdo doporučuje dotyčnou skladbu vyhledat, zakoupit nebo stáhnout a pak několikrát přehrát. Mně se osvědčilo si k ní sehnat noty, nastudovat ji do všech detailů a naučit se ji hrát.

Pokud bychom přirovnali úpornou svědivost chytlavé melodie ke stavu zamilovanosti, pak její interpretace je ekvivalentní tomu, že se s dotyčnou pomilujeme.

Pak existuje ještě třetí, nejvyšší stupeň obcování s muzikou: umět sami novou krásnou hudbu plodit. Toto umění je však dopřáno jen velmi nemnohým.

A to je dobře, jinak by nám v životě nezbyl čas na nic jiného.

Hádanky nepozorného čtenáře knižních hřbetů

aneb Adná búkva i kakája razníca!

Ve které knize popsal Čapek výrobu piva s využitím netradičních přísad?
Várka s mloky.

Které Shakespearovo drama líčí snahu cikánské dívky o začlenění do komunity na webserveru pro menšiny?
Romea a Julie.

Kterým dílem podpořil Geoffrey Chaucer zahraniční investice do britského průmyslu?
Canterburské pobídky.

Ve které publikaci popisuje burzovní makléř Verne své zkušenosti s dlouhodobě vázanými akciemi?
Patnáctiletý kapitál.

Ve které knize kritizuje Božena Němcová bezbřehou nymfomanii?
Balička.

Ve které publikaci popsal Victor Hugo své pokusy se snižováním teploty varu vody?
Devadesát, vři!

Ve kterém románu varuje Čapek před zneužíváním masážních pomůcek při komponování hudby?
Život a dildo skladatele Foltýna.

Ve které pohádce vylíčil Joseph Heller dramatický souboj prince s drakem?
Hlava 22.

Ve které knize popisuje R.A.Henlein zažívací potíže domácích zvířat?
Kočka která prochází bzdí.

Která kniha Josefa Škvoreckého znamenala historický mezník v technice
stavby mostů?
Konec pylonového věku.

Který kontroverzní román Vladimíra Nabokova kritizuje velikonoční obyčej kropení mladých děvčat?
Polita.

Ve kterém díle prezentuje Charles Bukowski vizi propojování internetů?
Všechny sítě světa i ta má.

Ve které knize líčí Karel Poláček osudy chlapců v léčebně mentální anorexie?
Tylo nás pět.

Ve kterém díle ironizuje Václav Kaplický pokusy tchýně o zatlučení hřebíku?
Kladivo a čarodějnice

Ve které knize popisuje Arnošt Lustig nedobrovolný odsun Jiřího Paroubka do Terezína?
Transport z RaJe.

Ve kterém dramatu popsal Karel Čapek své začátky s kouřením cigaret?
První sparta.

Ve kterém románu obviňuje R.A.Henlein pracovníky divadelních šaten z nešetrného zacházení s kabáty?
Vládci poutek.

Která Havlova divadelní hra popisuje obtíže zpřístupňování sněhem zapadané cesty ku Hrádečku?
Odházení.

Jak nazval Viewegh svůj nejnovější životopis desetibojaře a filantropa Šebrleho?
Roman pomůže.

Ve které knize z období sovětské okupace zmiňuje Petr Šabach obtíže při pálení rudé vlajky?
Hovno hoří.

Která scifi novela předvídá úspěchy sovětské vědy v boji s inkontinencí?
Pamprsky inženýra Garina.

Kupředu levá

být jedním z davu, anonymním kolečkem v soukolí, mravencem v uniformě kolektivu, pochodovat a nevědět kam ale neřešit to, pod maršem fléten a bubínků se zhypnotizovaně valit přes spáleniště, přes krvavé řeky

nadšení ve tvářích prvomájových lidí v padesátých letech je opravdové, stejně jako byly o dvě desetiletí dříve upřímně míněny výkřiky Sieg Heil! a o dvě tisíciletí dříve skandování Ukřižuj!

je to lákavě sladké jako opětovné propadnutí do ranního spánku státi se lumíkem, svou vůli a myšlení přenechat krysařům vytyčujícím směr pochodu, nechat se vést Žižkou, Leninem, Hitlerem, Maem, Pol Potem... kam to bude příště?

Rozina

Rozina Jadrná-Pokorná (27.12.1924 - 1.4.1988)

  Fenomén Rozina nemohou neznat posluchači hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa, jednoho z mála zdrojů západní hudby dostupných v předinternetovém Československu. Její způsob komunikace s posluchači dobře vystihl Jan Schneider: u přijímačů jsme měli pocit, že si s náma povídá tváří v tvář. Osobně empatický přístup moderátora při živém vysílání tehdy zdaleka nebyl běžný, a v komunistickém státním rozhlase už vůbec ne. 

Rozina si patrně vedla kartotéku, kam si značila střípky informací z dopisů svých posluchačů, a pak je překvapovala cílenými otázkami nebo slovy účasti nad jejich problémy. Díky tomu měli posluchači pocit téměř rodinné sounáležitosti, i když jsme se znali jen pod přezdívkami. Použít své pravé jméno v dopise do "štvavého hnízda řízeného nepřátelskými špionážními centrálami" by pro odesilatele znamenalo přímou pozvánku k výslechům na státní bezpečnosti. A tak Rozina pouštěla písničky a laskavá slovíčka pro všelijaké Bábinky, Jarky z Vysočiny, Evy z Chropyně, případně Medvídka Pú (můj tehdejší nick). 

Přiznám se, že jsem její hudební vkus nesdílel, mně více vyhovoval tvrdší rock než francouzské šansony či její protežovaný Little Drummer Boy. Rozina ale ochotně vyhovovala všem hudebním přáním svých posluchačů, která se podařilo z Československa do rádia doručit, a svým přehledem o archivu gramodesek v RFE byla pověstná i mezi kolegy z ostatních hudebních redakcí.

Rozinino vysílací okénko se v osmdesátých letech otevíralo už jen v sobotu od 15:10.
Díky webu RFErl.org je byl dostupný záznam alespoň kousku jednoho hudebního odpoledne včetně hvízdané znělky a jejího charakteristického hlasu.
Aspoň krátká ukázka z roku 1974:

V posledním roce bylo její moderování přerušováno záchvaty kašle, až nakonec musely být vstupy předtáčeny na pásek. 

Nechápal jsem proč, živé vysílání přece vždy bývalo hlavní devizou rádia, a Rozina sama nepřiznala, že je nemocná. Anebo jsem tehdy ty náznaky nevnímal. Po její smrti odvysílali rozhlasoví přátelé vzpomínkový medailonek, který mě napadlo natočit na magnetofon, takže si nyní po letech můžeme připomenout důvěrně známé hlasy jejích kolegů:

Honza Douba
Jaroslav Dresler
Dalibor Žák
Jan Schneider
Milan Schulz
Karel Moudrý
Olga Valeská
Pavel Kohn

---

Update 2025: Knihovna Libri prohibiti vydala z popudu Evy Sedlářové ke stému výročí narození Roziny publikaci AHOJ, TADY ROZINA! se vzpomínkami posluchačů a pamětníků. K dispozici je video z prezentace knihy.

Jan Schneider

Pásma hudby a poezie Jana Schneidera byla spolu s Padesátkami na kanape Karla Kryla jedními z prvních rozhlasových poetických pořadů, které mne jako pragmatického technika s nohama na zemi oslovovaly. Dokonce tak moc, že jsem během návratu z nedělních návštěv prarodičů šlapal na plyn, jen abychom včas stihli začátek pravidelného vysílání v 17:10. Několik relací jsem si tenkrát nahrál na magnetofonový pásek, který jsem při nedávném úklidu objevil a zdigitalizoval.

Třeba i dnes, o čtvrt století později, někoho osloví a pomohou 

odpoutat nohy od země. Nebo alespoň pamětníkům připomenou pocity teplého útočiště duše v ušáku u magického oka rádia, kdy se sněhové vločky za oknem usedavě snažily vybělit bezútěšnou šedivost osmdesátých let.

Za temné bublání v pozadí nahrávek nemůže nízká kvalita přeloučského magnetofonu, ale záměrné vysílání československých státních rušiček, jež se svými chrochty snažily občanům znechutit poslech zahraničního vysílání.

Za useknuté začátky některých vět ovšem nesu plnou vinu já, neboť jsem se s prstem na tlačítku PAUSE a s očima pod vlivem slyšeného rozostřenýma často zasnil. Nebylo divu, vždyť

    sny vstupovaly bez klepání a odkládaly realitu na věšák v předsíni.

Dvojtečka v bílé
Kličkový paragraf
Labyrint srdce
Osm básní na vidličku
První prosincová neděle
A nakonec ještě ukázka z Krylovy Padesátky na kanape:
Děkuji

cs.kohovolit.eu

Pařeniště

Svoje malá štěstíčka
pěstuju si v pařeništi.
Ten, kdo si je nehýčká,
nezalévá, šetří hnojem,
ochuzen je o ten dojem,
když mu na kolenou piští.