Když si babička s dědou koupili první tranzistorák, svůj předválečný přijímač Telefunken mi věnovali na rozebrání. Přistupoval jsem k pitvě s veškerou odpovědností svých jedenácti let. Zejména mě zajímaly hliníkové válce vyrůstající ze šasi. Obsah těch štíhlejších byl zklamáním, nalezl jsem zde pouze svinutý metalizovaný papír plovoucí v jakémsi páchnoucím elektrolytu. Zato pod krytem mezifrekvenčních transformátorů a oscilátorových obvodů to bylo mnohem zajímavější, spousta různobarevných kondenzátorů, cívek se šroubovacími jádry a naklápěcích vazebních vinutí. Jenom mne překvapilo, že už mě kdosi v rozebírání předběhl, z některých cívek zbyly jen pahýly drátu nesoucí stopy štípacích kleští. Od dědy jsem se pak dozvěděl, že za válkyzrušily protektorátní úřady rozhlasové vysílání na rozsahu krátkých vln. Majitelé přijímačů museli předložit své aparáty do servisu, kde jim byly bezplatně upraveny odstraněním cívek potřebných pro příjem krátkých vln a zavěšením varovného štítku upozorňujícího na zákaz poslechu zahraničního rozhlasu.
Někteří méně bojácní občané si však přesto poradili. Stačilo připojit výkonnější anténu a zkratovat oscilátorovou středovlnou cívku drátkem vhodné délky, případně na přepínači vlnových rozsahů najít vhodnou mezipolohu a s využitím vyšších harmonických kmitočtů oscilátoru se tak někdy podařilo i na upraveném přijímači BBC zachytit.
O pár let později už jsem zkušenosti nabyté rozebíráním přijímačů zúročil opačným způsobem. Většina československých radiopřijímačů se vyráběla bez rozsahu krátkých vln, anebo pouze s pásmem 49 m, které bylo pro příjem atraktivních zahraničních stanic nepoužitelné. Stačilo však identifikovat v rádiu cívky nepotřebných vlnových rozsahů, nahradit je několika závity tlustšího drátu, doladit a ejhle, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa byly najednou dostupné. Objevil se však jiný problém: záměrné rušení. Pro komunistickou stranu byl přístup občanů k informacím o jejích zločinech a o disentu stejně nežádoucí, jako pro německé nacisty zprávy londýnského rozhlasu o porážkách Wermachtu, a tak nelitovala prostředků ani energie k vysílání chrčivých pazvuků překrývajících vysílací frekvence zahraničního rádia. O kvalitním provedení a výkonu těchto rušiček jsem se mohl přesvědčit během školní exkurze v poděbradském vysílacím středisku, když nám jeden z přítomných techniků šeptem prozradil, co je jeho skutečným účelem.
Proti rušení tehdy občané bojovali několika způsoby: někteří vyjížděli poslouchat zahraniční rozhlas na své venkovské chaty, mimo dosah lokálních městských rušiček. Často nám pomáhala sama příroda periodickými denními změnami odrazivosti ionosféry, kdy se vysílání přicházející z okrajových míst západní Evropy postupně odráželo do jiných míst naší vlasti, než signál z rušiček. Stačilo mít vysledováno, ve kterou denní dobu je na různých vlnových rozsazích nejlepší poměr užitečného signálu k rušení, a včas přelaďovat mezi 13, 16, 19, 25 a 31metrovým pásmem. Pokud zahraniční vysílání přicházelo z jiného azimutu než od Poděbrad, dobrým řešením byla rámová anténa, jejímž natáčením se dal vybrat směr, v němž bylo rušení nejslabší. Ideální byl pro tyto účely lotyšský přijímač Sport, který jako snad jediný na našem trhu používal i pro krátkovlnné rozsahy 16 až 25 m feritovou anténu, na rozdíl od jinak obvyklé všesměrové antény prutové.
V dnešní době se vládnoucí kruhy již necítí ohrožovány informacemi z tradičních masových médií, neboť ty se jim daří krotit pomocí legislativních a ekonomických nástrojů. Štafetu šiřitelů nezávislých informací přebírá Internet, který umožňuje publikovat své názory i malým skupinám či soukromníkům s minimálním náklady. A situace se opakuje: státní moc hledá způsoby, jak zamezit zveřejňování nežádoucích myšlenek. Boj proti terorismu, dětské pornografii nebo porušování nakladatelských práv je vítanou záminkou, jak nastolit cenzuru bez významného odporu ovčanů.
Kdo se chce dnes dobrat k potlačovaným informacím, nestačí umět postavit krystalku nebo naladit superhet. Naštěstí existuje na síti dostupný dostatek návodů jak si zajistit soukromí a neomezený přístup k informacím - šifrováním přenášených zpráv (PGP), utajováním souborů na disku (TrueCrypt), skrýváním samotné skutečnosti, že zpráva obsahuje utajené sdělení (steganografie), anonymizací svého počítače pomocí přestupních bran (anonymizační proxy, Tor), obejitím cenzurních zásahů do jmenných serverů.
Každý režim se vždy snažil zamlčovat informace, které jej diskreditovaly, to je přirozená sebezáchovná zpětná vazba každého systému. Historie nás zároveň učí, že přesto byl takový systém dlouhodobě nestabilní a lidé si brzy našli protiopatření, ať už se jednalo o pálení nežádoucích knih inkvizicí, kastrování rozhlasových přijímačů fašisty, rušení zahraničního vysílání komunisty, nebo snahy o cenzuru internetu organizátory nového světového pořádku. Vděčíme za to nehmotné, tedy duchovní povaze informací a hluboce zakořeněné touze člověka znalosti získávat, rozmnožovat a šířit.
S rozšířením internetu se však objevuje další zbraň: zahlcení. Nemohou-li vládnoucí kruhy nežádoucí informace zcela potlačit, nechají vytvořit velké množství obdobných, ale často zkreslených až lživých zpráv. Je-li třeba zakamuflovat průšvih, zavrtí psem a odvedou pozornost méně škodlivým, avšak čtenářsky atraktivnějším pseudoproblémem. Rozmělní informace v moři jiných zpráv podporou bulváru a kultu celebrit. Konspirační teorie zdiskreditují vytvářením jejich nesmyslných variant a posléze jejich vyvracením. Pomocíuměle vytvářených falešných nebo najatých identit ovlivňují diskuse.
Zdá se, že vládnoucí kruhy našly v systému regulace oficiálních médií a v přehlušování nezávislých zdrojů informační inflací mocný prostředek. Jak proti němu bojovat?
Informační zdroje si z velké míry určuje každý sám - výběrem pořadů, na které se dívá, tiskovin, jež odebírá, volbou sledovaných osob v komunitních sítích, obsahem své čtečky RSS. Na tyto zdroje si pak aplikujeme každý svou vlastní kredibilitní matici, přisuzováním věrohodnosti na základě zkušeností. Je to pracné, ale věřím, že se časem objeví systém, který nám s tím pomůže, a jsem na něj zvědav.
