Verše na smirkovém papíře

Rádi básně vyškrábané
lžicí ze dna talíře?
Hladkou kulajdu psát? Ba ne.
Verše mé jsou krví psané
na smirkovém papíře.

Ticho dneska svátek slaví,
věty slov jsou v křeči němé,
zplihnula nám péra paví.
Zvratkem zla se ústa dáví,
posunkovou řečí řveme.

Smrt je s námi, ztroskotanci.
Který z nás by tu nebral,
jež má při volence šanci,
až nám naposledy k tanci
zahrají Marsch Funebral?

Vždy jednou v měsíci
ožije můj pocit
mrtvoly marnící
život svůj v márnici.
Macabre. Smím prosit?

V matném světle od Měsíce,
jak dnes každý vlkodlak ví,
roste chuť pít z krasavice,
až si, žíly drásajíce,
přilehneme k sobě v rakvi.

Nastav svoji krční tepnu,
polibek přec nezabolí.
je to dávno, co jsem zhebnul.
Než ti límec porozepnu,
ze srdce mi vyndej kolík.

Život po padesátce
v odpadcích mi nápad vnuká
v kontejneru kochat se
a pak skončit na skládce,
zasypaný vozem kuka.

Mrtvým okem mrklo ego
naoko si klidně spící.
Slza z větru stříbrného
siluetu krchovského
masážemi srdce křísí.