pátek 24. srpna 2012

Chvála spojitosti


Hladké oblé křivky jsem míval vždycky rád, prý už jako kojenec. Jakmile jsem se naučil pobíhat po vlastních nohou, pocit bezpečného světa se rozplynul na ostrých hranách nábytku, které jsem se marně snažil otupit svým čelem. V pubertě mě stejně bolestně začalo znepokojovat, když ploché útvary na tričkách spolužaček byly náhle narušeny hrbolkem. O pár let později jsem se naučil rozpoznávat kvalitu křivek pomocí matematického aparátu. Hladká křivka se prozradila tím, že měla spojitou první derivaci. Analýza matematických křivek pomocí diferenciálního počtu nebyla ani zdaleka tak zábavná, jako zkoumání oblin rýsujících se pod šaty obou studentek, které jsme tenkrát v ročníku měli, ale aspoň nám dala povědomí, že krása oblých tvarů je exaktně měřitelná a že přírodní funkce jsou spojité.
Bohužel se v byznysu pohybuje spousta lidí, kteří na rozdíl od blobotvůrce Kaplického preferují nespojitosti. Při odletu na dovolenou nás nepotěšila novinka Travel Servisu spočívající v omezení povolené hmotnosti zavazadla z loňských dvaceti na 15 kg. Při překročení třeba jen o půl kila se vybírá doplatek 750 Kč. To si pak našinec musí řádně rozmyslet, zda se za takovou cenu vyplatí mít v kufru plechovku Prazdroje navíc, anebo jestli raději kupovat domorodé patoky na místě. Letištní odbavovačku přitom neobměkčíte ani svou souchotinářskou hubeností (teď nemluvím o sobě), zatímco vedle stojící tlouštík se vesele směje, že jeho zavazadlo limity nepřekračuje.
Co kdyby raději sečetli hmotnost kufru, příručního zavazadla a samotného prasažéra včetně obsahu jeho kapes, a teprve když součet překročí určitou mez, lineárně účtovali příplatek za kila navíc? Spojité odstupňování příplatku bychom pociťovali jako spravedlivější, nemuseli bychom se stresovat při balení a jako vedlejší efekt by to možná cestující motivovalo k hubnutí.
Otřesným příkladem nespojitosti je způsob zpoplatnění jízdy po dálnicích. Z odstupňování ceny dálniční známky za 10, 31 a 427 dní (310, 440 a 1500 Kč) se dá odvodit cena za užívání dálnice asi 3 Kč/den plus fixní částka za výrobu a distribuci známky kolem 290 Kč. Motorista, který použije dálnici svátečně několikrát do roka, tak zaplatí v součtu stejnou cenu, jako každodenní dojížděč do práce. Kéž by tak ztrojnásobili poplatek ze tří na deset korun denně, rád bych tu desetikačku na rozvoj dálniční sítě při každé jízdě autem věnoval. Samozřejmě by se zaplacení nemohlo prokazovat každodenně přelepovanými drahými známkami na čelním skle, které beztak ani dalekohledem vyzbrojený policista není schopen za jízdy zkontrolovat. Ale když zvládají ověřovat seřízenost emisí a zaplacení povinného ručení, nějaký způsob kontroly by se našel, stejně jako se s kontrolami placení jízdného musejí vypořádat všechny dopravní podniky.
Dejte mi zlomek ze 700 miliónů alokovaných na výrobu dálničních nálepek a uspořádám internetový brainstorming, ze kterého vyplyne mnohem lacinější a spravedlivější systém dálničních plateb, když už nelze tyto poplatky zahrnout do spotřební daně z pohonných hmot.
Správným směrem nakročil Vodafone se svou Velkou srpnovou tarifní revolucí s účtováním po sekundách namísto dosavadních 60+1. Jenže který ajťák ještě dneska telefonuje přes GSM? Za data v netarifním programu Divoká karta stále platíme 25 Kč za každých započatých 24 hodin.
Pokud by zdražili třeba na dvojnásobek, ale se spojitějším účtováním 2 Kč za hodinu, určitě bych to mimo dosah WiFi začal využívat. To by teprve byla revoluce.
Vážení cenotvůrci, účtujte prosím stejně jako hokynáři za zboží plynule a spojitě, s tak malou granularitou, jaká je ještě technicky rozumná. My spotřebitelé vás za to budeme mít radši, a na tom se dá vydělat nejvíc.