pátek 25. března 2011

Rozina


Rozina Jadrná-Pokorná (27.12.1924 - 1.4.1988)
Rozina Jadrná Pokorná
  Fenomén Rozina nemohou neznat posluchači hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa, jednoho z mála zdrojů západní hudby dostupných v předinternetovém Československu. Její způsob komunikace s posluchači dobře vystihl Jan Schneider: u přijímačů jsme měli pocit, že si s náma povídá tváří v tvář. Osobně empatický přístup moderátora při živém vysílání tehdy zdaleka nebyl běžný, a v komunistickém státním rozhlase už vůbec ne. 
Rozina si patrně vedla kartotéku, kam si značila střípky informací z dopisů svých posluchačů, a pak je překvapovala cílenými otázkami nebo slovy účasti nad jejich problémy. Díky tomu měli posluchači pocit téměř rodinné sounáležitosti, i když jsme se znali jen pod přezdívkami. Použít své pravé jméno v dopise do "štvavého hnízda řízeného nepřátelskými špionážními centrálami" by pro odesilatele znamenalo přímou pozvánku k výslechům na státní bezpečnosti. A tak Rozina pouštěla písničky a laskavá slovíčka pro všelijaké Bábinky, Jarky z Vysočiny, Evy z Chropyně, případně Medvídka Pú (můj tehdejší nick). 
Přiznám se, že jsem její hudební vkus nesdílel, mně více vyhovoval tvrdší rock než francouzské šansony či její protežovaný Little Drummer Boy. Rozina ale ochotně vyhovovala všem hudebním přáním svých posluchačů, která se podařilo z Československa do rádia doručit, a svým přehledem o archivu gramodesek v RFE byla pověstná i mezi kolegy z ostatních hudebních redakcí.
Rozinino vysílací okénko se otevíralo v sobotu od 15:10 a zahajoval je britský zpěvák a hvízdač Roger Whittaker skladbou
New World in the Morning.
Z jejího charakteristického hlasu se mi zachovala jen krátká ukázka , ucelenější záznamy existují v rádiových archivech, například
V posledním roce bylo její moderování přerušováno záchvaty kašle, až nakonec musely být vstupy předtáčeny na pásek. 
Nechápal jsem proč, živé vysílání přece vždy bývalo hlavní devizou rádia, a Rozina sama nepřiznala, že je nemocná. Anebo jsem tehdy ty náznaky nevnímal. Po její smrti odvysílali rozhlasoví přátelé vzpomínkový medailonek, který mě napadlo natočit na magnetofon, takže si nyní po letech můžeme připomenout důvěrně známé hlasy jejích kolegů:

Honza Douba
Jaroslav Dresler
Dalibor Žák
Jan Schneider
Milan Schulz
Karel Moudrý
Olga Valeská
Pavel Kohn

sobota 19. března 2011

Jan Schneider


Pásma hudby a poezie Jana Schneidera byla spolu s Padesátkami na kanape Karla Kryla jedními z prvních rozhlasových poetických pořadů, které mne jako pragmatického technika s nohama na zemi oslovovaly. Dokonce tak moc, že jsem během návratu z nedělních návštěv prarodičů šlapal na plyn, jen abychom včas stihli začátek pravidelného vysílání v 17:10. Několik relací jsem si tenkrát nahrál na magnetofonový pásek, který jsem při nedávném úklidu objevil a zdigitalizoval.
Třeba i dnes, o čtvrt století později, někoho osloví a pomohou 
odpoutat nohy od země. Nebo alespoň pamětníkům připomenou pocity teplého útočiště duše v ušáku u magického oka rádia, kdy se sněhové vločky za oknem usedavě snažily vybělit bezútěšnou šedivost osmdesátých let.
Za temné bublání v pozadí nahrávek nemůže nízká kvalita přeloučského magnetofonu, ale záměrné vysílání československých státních rušiček, jež se svými chrochty snažily občanům znechutit poslech zahraničního vysílání.
Za useknuté začátky některých vět ovšem nesu plnou vinu já, neboť jsem se s prstem na tlačítku PAUSE a s očima pod vlivem slyšeného rozostřenýma často zasnil. Nebylo divu, vždyť
    sny vstupovaly bez klepání a odkládaly realitu na věšák v předsíni.

Dvojtečka v bílé
Kličkový paragraf
Labyrint srdce
Osm básní na vidličku
První prosincová neděle
A nakonec ještě ukázka z Krylovy Padesátky na kanape:
Děkuji